Víte jak je to s pomerančema..
Začíná to nevinně stejně jako všechny podobný rána před útěkem.
Nejdřív nic a pak to přijde samo, jako rána z čistýho nebe. Jediný co cítím, je obrovská touha vzít to do vlastních rukou a udělat to přesně tak, jak mi právě vyvstává na mysli.
Je to namále sedm měsíců, kdy jsem nebyla doma delší dobu, protože jsem se svéhlavě rozhodla, že Rakousko je výborná volba a ještě lepší příležitost něco změnit. Ať jsou má měřítka jakkoliv pofidérní, nerozlišuju na správná a špatná rozhodnutí, protože každé rozhodnutí je v danou chvíli pokládáno za to nejlepší. Shodou okolností, náhod, vlastních předsudků a pochybení se pak jen tahle rozhodnutí přetvářejí na ne už tak světlá místa našeho života. Ale chyby to nejsou. Přeberte si to každý jak chcete.
Jsou to vaše rozhodnutí a za to vám přeci hlavu nikdo neutrhne, nejste hrušky co rostou na stromech u silnice. Váš největší nepřítel nejste vy samotní, nýbrž vaše svědomí.
A tak si tak sedím doma a cejtím jak se na mě všechno usazuje, za ty poslední měsíce, všechny ty pocity prázdna, zrady, pochybení a problémů. Snažím se v tom zmatku najít i ty nejsvětlejší okamžiky, kdy jsem se dokázala jen tak sama smát, kdy jsem poseděla s prázdnou hlavou a pocitem štěstí ve vlastním nitru, spokojená, že mám vlastní naplněný život. Byly tam, a nebylo jich málo.. jen je v posledních měsích přebily daleko větší trumfy a já cítím jen obrovskou tíhu na prsou, kdy lapu po dechu, protože se nemůžu nadechnout.
Už před hodně dlouhou dobu se mi dostalo pozvání jet na Velikonoce do Říma, ty jsou ještě sotva za dveřmi, ale neúprosný pocit prázdna je silnější než já, nemá cenu čekat. Stvořím jednoduchý a přímočarý plán cesty a pak už jen čekám na odezvy. Ze začátku se nic neděje a tak se svého pozvání zříkám a nasazuju náhradní plán. I když o něco riskantnější...
CS - pro nezasvěcenné, Couchsurfing.com je web, kde si po jednoduché registraci máte možnost objet celý svět. A to vážně neplácám. Funguje na naprosto jednoduchém principu, rozdělen na dvě sorty lidí. Jedni nabízejí přespání, druzí jen cestují, a existuje ještě směska toho všeho dohromady. Rozepisuju žádosti a vrací se mi buď zamítnutí nebo přijetí. Je to simple. Zjišťuji, že jsem si opravdu nemohla vybrat horší dobu pro nadcházející cestu, ale nevěsím hlavu, ono se to poddá...
Když už mám jakžtakž hrubý plán cesty, nekompromisně vyhledávám letové spoje, a ihned bookuju let z Prahy do Říma a zpět z Terstu do Prahy, kde bydlí můj nejlepší kamarád, kterého jsem čirou náhodou potkala na "caminu". Vyskakuje to na dvě-stě éček, ale říkám si, že je to cajk, vzhledem k tomu, že je před Velikonocemi. Proběhne ale jeden chat na skypu a já zjišťuju, že jsem zapomněla checknout moji nejužívanější company, a to Ryanair. Jaké mě čeká překvapení, když nacházím letenky ani ne za polovic a tak hned druhý den volám do první společnosti a ruším objednávku. Nakonec mě tedy vše vychází na daleko jednodušší propočty, i když s trochu komplikovanějším přestupováním (Bratislava - Řím = 45 Eur, Terst - Londýn = 25 Eur, Londýn - Brno = 17 GBP). Ale nekup to!
Ani se nenaděju a je pondělí, upaluju na vlak, který mě má odnést ve směru Plzeň-Bratislava, ale jelikož jsem si nekoupila lístek dopředu, vyskakuje to na pěknou pálku - cca tisíc kaček. Rezolutně tuhle možnost zamítám a volám do Studenta zda nemají nějaký přímý autobusový spoj. Místo by se našlo, to, že to jede za pět hodin mě přece neodradí. Netrvá dlouho a už sedím v autobusu. V plátěnkách a jeasce, protože předpověď slibovala božový počasí, kolem dvaceti stupňů. Když přijíždíme na Vysočinu, dochází mi, že jde do tuhýho. Venku leží několik cenťáků sněhu. Co to sakra..?! V Bratislavě pak hustě sněží.. jobovka. Pobíhám po sídlišti a hledám prvního maníka, u kterýho mám spát, jak jinak než přes CS. Marcel se ale vážně povedl, moc milej kluk, až mne mrzí, že nemáme víc času podělit se o naše cestovatelský zážitky. Ráno upaluju na spoj, který mě hodí na letiště, jsem dítě štěstěny a tak má jen třicet minut zpoždění, přijíždím čtyřicet minut před odletem. Peláším na odbavení a děkuju Bohu za svoji prozíravost, že jsem si udělala check-in on-line.
Sedíme na letišti a venku začíná sněžit, odpočítávám čas, protože nemám ráda lítání a po dvaceti minutách.. pořád sedíme na letišti. Překvápko. Čtyřicet minut, a pořád stejná situace.. nikdo nic neříká, venku jen probíhají určité procedury na ošetření letadla před odletem. A tak se po magické hodince odpichujeme od země. Nahoře je za pár minut azuro a slunce, ale jen co přistáváme leje, a to fest...
Další zpoždění spoje do centra, ale chce to klid, tady jste v Itálii... tady je na všechno čas. Za slabou půl hodinku vyskakuju ven a už mě čeká Davide, který mne odvádí k nim domů. Giorgia se přece jen ozvala a tak následující dny zůstávám u nich, v bytě o velikosti krabičky od sirek.
Její pracovní rozvhr praská ve švech a ta jejich pracovní doba mě dobíjí. Nechci si představit, že budu chodit na devátou a domů pak o sedmý, ani za ty nejlepší prachy... Scházíme se až na večer a míříme na Davideho koncert, naše zpěvácká hvězdička heh... Užívám si večer jako dlouho ne a cítím se po dlouhé době opravdu šťastná. Kdo vám jen tak věnuje písničku?! Ráno mě čeká snídaně, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat, protože to byla první "cizím" člověkem připravená snídaně v mým životě. Sedím u stolu a teče mi slza, no možná nejen jedna... ale je to štěstím. Cítím i těžký bodnutí kdesi uvnitř, když mi dochází, že to pro mě nikdy nikdo neudělal, až na mojí mámu nebo babičku, když jsme byli ještě děti.
Pobavím se u dlouhého vzkazu na stole a mířím ven. Řím je chaotické a velké město, kde jsou mapy udělaný s hodně velkou nadsázkou. A tak se ztrácím a znovu nacházím, i když úplně na jiných místech. Objevuju starý Řím a miliony turistů, kroužící jako supy všude kolem. Dnes mi ale počasí přeje a tak procházím co největší část města a čerpám. Giorgia dnes vaří a užíváme si další skvělý den. Ráno opět prší a ne málo, a tak spím dlouho, hodně dlouho... snídani zamítám a jdu rovnou na oběd, italský jídlo je požitek to vám povím, mňam.. nechápu lidi co někam jedou a pak bagrujou v Mekáči jako o život.
Přeskakuju kaluže a máchám deštníkem, kroužím městem a snažím se si to užít i přes nedostatky počasí. Probíhám Vatikán a ochutnávám Gelati, která je vážně výborná. Scházíme se na večeři a míříme do pravé římské restaurace. Je mi jasné, že Pasta Carbonara pro mne zůstanou už navždy nejlepším jídlem na světě.
Do postele jdeme dlouho, ale i tak nemůžu usnout. Přemýšlím nad tím kdy jsem se naposled cítila tak, jako teď.. jsem vděčná, a tak ještě dlouho přemítám.
Na druhý den je svátek a tak Davide vaří - spíš na oko, protože naše Giorgina, hehe - stejně vše udělá za něj. Víte jak jsou umělci zaneprázdění... nemá to s ním holka lehké. Užíváme si poslední společný den a pak míříme na autobus, alespoň v domnění. Nakonec ale přijíždí malý červený mikrobus a mě je jasné, že tady záchod asi nebude. Čeká mne tedy fantastická tří-a-půl hodinová cesta do Florencie. Dělám poslední fotky a při loučení je mi jasné, jak moc bych tu chtěla ještě zůstat. Davide rezolutně navrhuje možnost dalších třech dní, ale můj plán je daný. Už teď mě to mrzí. Ujíždímě pryč a já je nechávám za sebou, svému vlastnímu osudu.
---
Některá přátelství jsou naprosto výjimečná, protože vám umožní vidět a cítit něco, co je jindy tak vzdálené a nedosažitelné. Umožní vám být vděční a hrdí na to, že takové lidi máte ve svém okolí. A dodají vám pocit, že tu vždy budou pro vás, který vás alespoň trochu ukonejší. Stejně jako seznam věcí, na které by se nemělo nikdy zapomenout...
P.S. Snad konečně někdy ochutnám ty artyčoky!
No comments:
Post a Comment