Závazky..

Bolest, která mě stravuje od okamžiku, kdy otevřu oči, nezmění nic na tom, že bude nádherný slunečný den.

S Matůšem a Lubošem (kluci ze Slovenska) jsme se včera domluvili v kolik vyrazíme.

Společně vkračujeme do sluncem rozpáleného rána.

Já s nohou pevně sepnutou obinadlem se kulhám vzadu.

Po včerejším rozhovoru, který jsem vyslechla, si nejsem jistá jak dlouho s nimi dokážu udržet krok. Na levé straně těla, tam někde pod žebry, cítím podivné pouto, které mě v tuhle chvíli rozlítostňuje. Je těžké soustředit myšlenky jiným směrem, když cítím něco, co mě odvádí od hlavního důvodu mého putování.

Tohle naše setkání se snažím brát jako dar. Jako chvíli, kdy se na mě štěstěna projednou usmála. Kdybych byla chytrá, dochází mi teď, měla jsem poděkovat a být šťastná, už jen za pouhé skutečnosti, že jsem měla tu možnost obdržet tenhle křehký pocit štěstí. V tu chvíli jsem ale cítila smutek, který stravoval mé nitro z důvodu brzkého odloučení. To, že přijde tak záhy, mne ani nenapadlo. A teď děkuji znovu, protože vím, jak by mne to tenkrát zasáhlo..

Tihle moji brati slovenští mají plán. Vzdálenosti, které chtějí postupem času ujít chtějí navyšovat. Je v tom skrytá jakási honba za časem, jelikož Matůš má jet s rodinou na dovolenou a Luboš chce být brzy doma kvůli studiím.. jak šeredná a zákeřná je myšlenka závazků, které nás drží na určitých místech.

Když jsme na cestě, tak nepřemýšlíme nad tím, že bychom se od nich měli odprostit, ale přemýšlíme o tom, co nás v danou chvíli trápí. Zda nemáme hlad či žízeň, zda jsme unavení. Jestli uvidíme staré známé tváře, které jsme potkali na našem putování a z nějakých nevysvětlitelných důvodů je chceme potkávat znovu. Zaobíráme se myšlenkami, zda příští ubytovna bude levnější než ta předešlá, a jestli dostaneme snídani v ceně, zda budeme spát sami, opuštěni pod širým nebem v obklopení dalších poutníků a přičichat k vůni noci téhle španělské divočiny..

Myšlenky, které mění naše koloběhy všedních dní přicházejí až ve chvílích odpočinku.

Vkrádají se nám do hlavy při těžkých výstupech a bolesti svalů.

Otázky přicházejí nečekaně, vyplouvající z nevinných a nahodilých konverzací, které mnohdy na oko nedávají smysl.. Stejně jako odpovědi, které se mnohdy utvářejí samy bez našeho vlastního přičinění.

Teď tu jde ale o Lubošovu proslulou větu "My půjdeme pořád víc a víc, udělal jsem plánek, podívej.. My totiž budeme chodit hodně, pak si totiž na to zvyknem, ale tak hezky pomaloučku, víš. Vono to půjde."

(U mě to nikdy nezačlo fungovat.. ale není to tím, že jsem ženská, ne???)

Za strastiplným asfaltovým úsekem, kdy se konečně proplétáme ven z obydlených ulic a přecpaných kontejnerů na odpad, se před námi otvírá scenerie, kterou by nepohrdl ani Peter Jackson při stylizaci Hobita jako rolníka, který žije ve středověku a pěstuje slunečnice a chleba pro celou vesnici...

Občas se nám stává, že stojíme na místě a točíme se okolo jako pes za lítající mouchou... Denodenně jsme fascinováni maličkostmi našeho bytí, které bohužel vnímáme jako samozřejmost a co víc, považujeme je za nepodstatné. Někteří z nás už přišli na to, že otvírat pusu úžasem nad tím, jak je něco krásné, není ostuda, ani v případě, že je to obyčejné či všední nebo snad pro někoho fádní.

Záře slunečnicových polí je jako přílivová vlna štěstí, která vás zahalí a dá vám pocit, že některé věci jsou dokonalé. A i když přitom stoupáte do strmého kopce, pod nohami cestu plnou kamení, zpocení a s vyhlídkou odpočinku, obklopení starými opuštěnými kláštery a dobovými domy, stále cítíte ten opojný pocit úžasu a naplnění.

Poutníci vyrážející ve skupinách to dělají proto, že chtějí s někým hodit řeč, ale věřte mi, že existují chvíle, či hodiny, kdy spolu nepromluví. Ne snad proto, že by toho měli pokrk, ale proto, že je prostě občas lepší držet hubu a krok, jak říká můj dědeček, ale ne ve smyslu odmlouvání. Tohle je o tom, že slova nejsou potřeba...

Dorážíme do menší vísky na kopci. Když se asi po dvacáté snažíme správně vyslovit název Zariquegui, někdo nás naštvaně předběhne.. Pardon kámo, ale my "No habla espaňóol".

Po menší přesnídávce se přesouváme vzhůru, praží o-sto-šest. Kde jsou ty časy, kdy v čechách skučíme "už aby bylo léto".. Občas bych to tu vyměnila za polární den..

Čeká nás nejnáročnější stoupání celého dne.

Postupujeme vpřed s dokonalou ladností, přeskakujíce kameny s radostným pohvizdováním - to si samozřejmě představuju.. - a tak když konečně dorážíme na jedno z nejznámějších míst celé pouti Alto de Perdon, stojíme jen mlčky nad údolím a koukáme zpátky. Je to fakt epesní..

Poprosím kluky o fotku - co na tom, že záhy zjišťuju, že mi na ní chybí půlka hlavy a zbytek skulptur, kvůli kterým je tohle místo tak populární - aspoň mám zase na co vzpomínat.

Lahůdka co následuje záhy je soustem pro nikoho menšího než Beethovena, při úprku, co úprku! zběsilém běhů dolů na čas, by Ódu na radost vymyslel natotata.. V tenhle moment jsou kluci na Super G béčka v pořadí. Přeskakuju kameny, odstrkuju lidi a chráním si hlavu, protože pád je tu nevyhnutelnej asi jako noc po dni. Ale mám kliku, dolů dorážím bez zlomenim... no dobře, mám pár škrábanců, ale čistej štít, ani jeden pád, hoho! Stávám se držitelkou světovýho rekordu ve sjezdu, urááá!

V Utezre mě láká místní restorán, neodolám - to víš, závodníkům vyhládne - a tak už do sebe hážu pizzu, která je nejlepší jakou jsem kdy ochutnala, na to vemte jed. Za hodinu mě míjí kluci, ale jen zamávají a jdou dál, prý pokračují až do Cirauqui, namísto do Puenta la Reina. Jasně, sejdem se tam, zařvu jen zpátky. V tý chvíli ale nevím, co bude následovat... Ta naivita je tak opojná...

Z Utergy je to do Puenty ještě sedm kilometrů, zatímco Cirauqui je dalších sedm kiláků..

To, že tenhle den to určitě nezvládnu, mi po obědě zdaleka jistý nebylo.

Proto se vrhám za největšího žáru, kolem půl druhé, do zbytku dne.. Ten se mi ještě pěkně protáhne..

Míjím Obanos a modlím se ať už tam jsem. Praží a já sotva pletu nohama, už věčnost jsem nikoho nepotkala. Do Puenty dorážím kolem půl čtvrté, otřesná podívaná. Urazila jsem sedm kilometrů za dvě hodiny. Přátelé se mi cestou poztráceli a tak stojím před dalším rozhodnutím, zda vyrazit do Ciraqui či ne..

Po dlouhém a bolestném přemlouvání, že už možná neuvidím nikoho, kdo by udával směr mojí vlastní cesty - ještě vám to nezní jako nesmysl?! - se rozhoduju zůstat v malém útulném albergue za čtyři eura, kousek od proslulého mostu. Sedím ještě hodinu venku a čekám, zda mě nemine nějaká ta známá tvář.. zdá se to bezvýsledné. Kde je těm klukům ušatým jen konec.. Zaslechnu však Sannu, Dirka a Claire, které jsem na cestě už potkala, a tak vyskakuju a věším se jim na krk, veškerá únava a bolest je zapomenuta, hlavně, že je mám. Zabydlíme se, uvaříme si skvělou večeři a projdeme se městem. Horko je příšerné a tak nám opojnost města uniká, spatříme ji až nazítří. Ten večer nemůžu spát, někdo se venku hlasitě směje. Jisté je jen to, že Sanna a Matevž zůstali už v prvním albergue při vstupu do města a nazítří ráno se máme sejít a zase jako náš starý klan vyrazit vstříc.

Tu noc mi dochází, že někteří lidé jsou vážně otravní, když hulákají hlasitě pod vašimi okny a vy jste ke všemu ještě tak unavení, že nemůžete slízt dolů z postele a zařvat na ně...

Že umět španělsky je ve Španělsku vážně výhoda...

Že přátelství a jiné závazky jsou důležité, ale drží nás svázané na místě a nedovolují nám se hnout, a proto je třeba se od nich odprostit, ale to nutně neznamená zapomenout...

Cestu si totiž určujeme sami, naším cílem není někoho slepě následovat.

Vidět můžeme totiž jen to, před čím nezavřeme oči..

Protože na peklo nevěřím

Bolí to, každej pohyb, každý nadechnutí, skoro i myšlenka.
Něvěříte? No, jak myslíš..
Na poutnících je úžasných spoustu věcí, ale hlavně to, že každé ráno všichni vypadají stejně.. Rozespalí, unavení, rozbolavění, potřebují každé ráno dostat náboj, který je bude pohánět dál. Pro někoho je to víra, pro někoho úsměv věnovaný kolemjdoucím, vzpomínky na rodinu, přátele či partnera, nebo jen, jak je tu ostatně zvykem pozdrav na cestu - "Buen camino".

Partner mi tehdy napsal, že podnikám něco co je přílišným sebemrskačstvím, ale víte, není to pravda. Nikdo vás nenutí. Kdo říká, že se máte řídit průvodci, kteří jsou nejlépe prodávaným doplňkem na poutním trhu? Kdo říká, že musíte následovat přátele, kteří chtějí jít až do další vesnice? Kdo říká, že musíte být do tří týdnů doma? Že musíte za den ujít třicet-pět kilometrů? Cesta je jen o vás. O nikom jiném. Může trvat týdny, ale i měsíce či roky, je naším vlastním soukromým světem, utrpením, zkušeností, poznáním, a nejen tím..

Poslouchat sám sebe, to je pravidlo pouti, nenásledovat ostatní, protože to znamená hnát se za přeludy našich vlastních životů. A proto tady přece nikdo nejsme. Ale to vám dojde samo.. každý další ušlý kilometr se vám dostane pod kůži, postupně se stane vaší novou realitou, dimenzí, novým rozměrem, který se už nevytratí.. a budou chvíle kdy si budete přát "zase žít".

Bolest je součástí cesty, toho, koho vyřadí ze hry nepokoří, není to hra na život a na smrt, i když to někteří přehánějí. Je třeba znát míru, kterou není nutné překročit. Je třeba uvažovat. Přemýšlet..

Potkali jsme ženu, která sotva došla do vesnice, kde jsme zůstali i my. Měla toho až do.. kožený kabely. Sotva popadala dech, měla bolesti a sotva se belhala vpřed. Když se jí pak někdo zeptal, proč ušla tolik (dalo to dohromady pěta-čtyřicet km!), řekla, že to prostě cítila.. No dobře zlato, ale my to chcem přežít..

Berte to zodpovědně, u tohohle bodu to má začít a má to u něj i skončit. Je vidět, že to někteří lidé ale zdaleka nepochopili, mý nový přátelé nevyjímaje. Víte, já na party moc nejsem a chlast, ten jde taky mimo mě. Ale každej to děláme pro sebe, podle vlastního uvážení. Takže, jak je libo!

Nesuďte nikoho, není vám to souzeno..

Tenhle den se belháme se Sannou vpřed, Matevž se zkrášluje, no chlapi.. znáte to.
Brouzdáme se přes zasypaný důl, prach je všude. Stará továrna zírá do všedního rána jako bezdomovec připravený o poslední výtisk včerejších novin. Stojíme tam pěknou chvilku, vlastně to možná nestojí za pohled, ale stejně to uděláme. V prachu pozoruju stopy ptáků. Život má tolik podob.. Stoupáme dál, i když to podle plánku vypadalo na rovinku. Proč teda klejem, hergot?! Je to pěkná fuška. Vzápětí nás dohání Matevž, jdeme spolu, slova plynou a najednou se mi nějak ztratí. Trochu přidám do kroku a pak mám asi hodinku, možná dvě.. dobře, možná jsem spíš popoběhla, náskok. Začne mě píchat v kotníku. No to brzo! Míjím restauraci, ale nenajím se tu, jdu se jen převléct na toalety, slunce pálí a já už jsem zpocená jako jezevec. V tom našem absurdistánu by vás za tohle ukamenovali. Tady se na vás usmějí a mávají razítkem. Tak dík!

Jdu cestou necestou, kochám se krajinou a je mi do breku. Je to vážně nádhera. Potkávám chlapíka, který na mě spustí lámanou španělštinou. Nerozumím ani fň, ale poslušně kývu. A víš co? Ukazuje mi zkratku! Nakonec zjišťuju, že to byla i lepší cesta. Dopřeju si dvacet u studánky a valím zase vzhůru, je tu schodů jak na plzeňskou věž, a tak když zahlédnu původní cestu, která je teď smyslně převedená do nové oficiální trasy, nezaváhám. Ty blbe.. za pár minut se málem zřítím asi tak z dvaceti-metrového srázu jen kvůli vlastní blbosti.

Sedím na zadku, koukám dolů a přemýšlím jestli by mi to za to stálo. Pak potkávám Věru a už se tomu jen smějeme. Ostatně, smát se cizí hlouposti je vždycky lepší než si nadávat za tu vlastní..

Je z Düsseldorfu, a je jí čtyřicet. Nevěřícně na ní zírám, tipla bych jí osma-dvacet. Je to jako kdyby jsme se znali roky. Máme pořád o čem mluvit, ještě než dorážíme do Pamplony, kterou každý od Saint Jean tolik vyhlíží, překvapí mě otázkou: "Chtěla by jsi mít někdy děti?"

Víte, camino je zvláštní. Vždycky vás překvapí, a na to si nejde zvyknout, i když si to podvědomě myslíte. Je to jakoby se vaše problémy samovolně řešily aniž by jste si to uvědomovali. Ona byla úžasná, tak pozitivní a přesto vám tohle naznačí, že má rány, které pálí, které přicházejí s věkem, zkušeností, nebo s putováním. Protože cesta je hlavně o otázkách, poznávání a nacházení.

V Pamploně ji opouštím jen velice nerada. Padá na mě únava a kotník mě trápí tak, že myslím, že ani nedojdu. Jsem na dně. Poposedávám každých pár set metrů. Když v sobě zlomím i poslední rezervy uslyším někoho křičet: "Buen camino chicha, buen camino!"

Je to asi osmdesátiletý stařík, směje se na mě a mává a neustále křičí: "Buen camino! Buen camino chicha!" Je to jako znamení, a já najednou cítím takový zvláštní pocit uvnitř, příjemné teplo lidské dobroty, která vás zahřeje u srdce a pohladí po duši. Krizi překonám a za největšího horka se šinu belhavým krokem další tři kilometry. Čeká mě vyprahlý úsek a došla mi voda, opět na mě padá tíživé závaží beznaděje, ale zahlédnu věžičku kostela a uvěřím, že i nemožné se dá dokázat.

Potkávám tu Vlada s Matúšem a jsem šťastná jako blecha, vždyť ona je ta naše čeština tak krásná. No.. však by mohli vyprávět jak vypadá to české štěstí... Ten den jsou mým neuhasínajícím sluncem.
Dám si s nimi oběd, odpočinu si a dopřeju si sprchu.
A na chvilku opět uvěřím, že ráj existuje.

Já na peklo totiž stejně nevěřím..

Now I understand... bit of english exercise

My life was all the time just about two equations.

What I have and what I haven't.

Like everybody else I had hundreds of dreams, goals, wishes and expectation.

I also made tens of decisions, gave couple of words, satisfied few people and made some less important things. But I made one big change in my life.

I quit of my past life, left something died.

Maybe it was more than I though...

When I went on Saint James Way (hereafter just "camino") in Spain, I didn't know how much it will affect my life and my feelings. Right now I have impression that I am just surviving in ruins of something what was called my life, world around.

How unexpected are things which can change our lifes. How remarkable are people which can influenced our living. How beautiful can be detection that exist so much things, possibilities, about which we never dreamed. Opportunities which we can carry out. How many facts we can reverse..

My remarkable journey, thats title of Larry King's biography, and yet is concise name for camino, but what exactly not? I ask you, tell me what we cannot compare with camino?

I don't want to calculate, no more in my life. I don't want to make couple of next plans, because I don't know what will happen, what will change step by step because of things in my life. Everything is like a river, change direction with every next movement. One expression tells, that you never step two times into same river.

It should be right, because the river assumes some kind of transformation during our personal changes and incidents in our lifes.

I met so much beautiful people, saw so much amazing things, found myself and made lot important decisions, which I really filled when I turned back. Aurelie from Paris told me by the way, that it will be for me very difficult to live normal life when I will return in my old stereotype living. She had right.

I think, that reason why so much things changed, is not number of kilometres which we walked, it is not about number of days which we spent in another reality, it is not about anything else, that we left piece of us go away.

We should be proud, happy and filled, not feel, that we are still missing something...

When we walked, we also lived, so much differently, so much simply as it can be.

We also faced challenges, decisions, but so easy looking when we compare with every day life. Is perhaps simplicity the reason why we can feel another, better, kind of dimension? Why is time going so slowly? Why we see more than in comfort of our lifes?

But this is not article about looking for another questions.

It is about finding anwers.

When we walked, we met lot of people walking for several times.

Someone still the same route.

In this time we said, that is ridicoules to make something so many times, that is better to make another one or just try something else. So why I am still thinking about, last time?!

Something what we judged because of our ignorance is catching us right now.

We are imprisoned in our own prejudices.

We are hungry for the same things which we had.

See the same places.

Look at the same faces.

Feel the same thrill.

Face the same challenges.

Wait for unexpected.

Sleep without fear, nevertheless alone in nature.

Remember how is it to be a human being again.

We were still thinking why they are walking so much times the same neverending story.

The answer is, that camino became part of their lifes.

New kind of addiction.

Rememberance, that we can live, not survive.

They are walking, because they have problems to believe, that something like this can happened.

Maybe we didn't leave something from our lifes.

Maybe just something old died inside of us...

Don't forget, how is it to feel freedom to make a choice, which we always have.

Because now, we understand...

Pain(full) day

Vstávám za příkrovu dešťových kapek, které rytmicky bubnují na střešní okno.
Ospale se povaluju ve spacáku na podlaze a dívám se skrz okno ven.
Jsem ve Španělsku. Přešla jsem Pyreneje...
Nechce se mi vstávat, chci si vychutnat ten opojný pocit vítězství a hrdosti, jaký jsem neměla už dlouho. Je mi teplo a tak se jen nerada po deseti minutách vyhrabu na nohy a začnu pakovat na cestu.

Včera dalo slovo slovo a já se mám s ostatními setkat v parku. Mží, já nemám pláštěnku a nikdo tu není. Čekám pět, deset, patnáct minut... okej, vzdychnu zklalamaně, čeká mě první osamělý den.
Loudavě se šourám pryč, ale pak zaslechnu volání. Konečně!

Vidím to jako dneska, kdy stojíme na cestě, vedle cedule s mílovníkem. Sedm-set-osmdesát kilometrů.. To nikdy nedokážu, dojde mi.. Proč jsem vůbec tady? Vždyť já chození moc nemusím?!

Je deštivo, a je mi zima. Vyplácám na sebe poslední teplý vrstvy oblečení, prakticky jen proto, aby mi vzápětí bylo zase horko. V prním obchodě nakupujeme potraviny na cestu. Posnídáme tu a potkáváme jednoho z mnoha dalších poutníků. Ale chyba lávky.. Za chvíli přichází a všechny překvapí..

"Kam jdete?"
"Přesně tam, kam ty, kámo" vypálí kdosi, protože to považuje za největší blbost.
"Já ale dneska skončil, jedu domů.."
"Cože?" vypadne z nás dohromady naráz.
"No, jasně. Skončil jsem GR 11, jdu od Gibraltaru. Kam jdete vy všichni??!"
"Jsme na Svatojakubský cestě." Odpovídá kdosi a my všichni automaticky kejváme hlavama protože víme, že tohle vysvětlení naprosto stačí a obsáhne vše.
"Na Svatojakubský cestě? Co to je??"

Uznávám, museli jsme vypadat jako idioty, už jen při představě, jak jsme na něj v tu chvíli zírali.
Po zmateným mrkání a přiblblejch výrazech to někdo zkouší s tím chudákem polopatě.

"Jdeme do Compostely, co na tom prosim tě nechápeš? Poutní cesta, hůlky, bágl, šlapeme pěšky. Proto ty mušle a všechny serepetičky okolo. Jdem z Francie. Ty si na cestě asi hodně dlouho když jsi o tom nikdy neslyšel.."

"Z Francie? To zní.. wow, jak je to daleko?"
"Ještě 780 km po silnici, ale ve skutečnosti kolem 760 km poutní cestou."
"A můžu jít s váma?"
"Cože?? Heh, tohle je tak na měsíc."
"Aha, tak to ne. Já už jsem měsíc a půl strávil na GR, ale třeba jindy. Mějte se! A šťastnou cestu!"

Tak třeba jindy? Zdá se mi to, nebo tu potkáváme samý blázny, jako jsme my..?

Šlapeme dál. Cesta vede skrz lesy, přes pole a podél silnic. Potkáváme opuštěný vesnice i vylidněnou krajinu. Já jdu se Sannou a Matevžeme necháváme někde vzadu. Ženský si hold potřebujou podrbat.. což každopádně chlapi taky, jen něco jinýho..

Funíme do kopců a klejeme, protože profil dnešní etapy sliboval jen převážný klesání z devíti-set do čtyř-set-padesáti.. Potkáváme spousty cyklistů, kteří mi začínaj vadit. Nejsme zjevně jediný, který mají problém v terénu. Jen se přitom netváříme tak stupidně a nenamlouváme si, že dalších deset cenťáků ještě vyjedeme. Ono to totiž občas nejde.. jenže se slovem NEJDE se tu každej snaží vyrovnat po svým, věřte mi..

Po proklatě krutým stoupání v oblasti, kde je terén jak z prvotřídního období Křídy, dorážíme na kopec a dopřáváme si snack brake. Podíváme se na sebe, totálně vyřízené, zpocené a vyprskneme smíchy. Už abysme byli v Santiagu..

Pak ještě nepříjemný klesání dolů, po něčem co vypadá jako skály rozstřílený na cucky dynamitem a když si ani pak nezlomíme nohy na desetkrát, vítězoslavně dorážíme do dnešního konce.
Máme za sebou asi dvacet-pět kilometrů. Tělo nás bolí jak po stovce. Je to tím, že nejsme zvyklý..

To, že si ani za čtrnáct dní, natož tři týdny nezvyknu ani pak, mě v tu chvíli vůbec nenapadne.

Potkáváme ženskou, která nám nabízí ubytování u ní doma. Díky zlato, ale patnáct éček na osobu je pro poutníka vážně trochu přes rámec možností.. Albergue je za šest euro, tak shazuju bágl a pak si tak hodinu vrním ve sprše a čekám, až bolest trochu povolí.

Je tu mraky zajímavejch lidí. Tak třeba Claire je vlámka, která neumí asi dvacet slov anglicky, ale za to umí perfektně španělsky. Učí dětský akrobaty ve známým francouzským cirkusu. Sanne a Dirk jsou bez práce, jsou na cestě z prapodivných důvodů, a svým způsobem jsou pochibní i jako lidský existence. Na druhou stranu moc fajn.

Shrbená postava, která vzpáětí bez dechu doráží je postarší paní, nebo respektive to, co z ní zbylo. Prý dnes vyrazila ze St. Jean. To je ale kolem padesáti-tří kiláků?! Prej cejtila, že to tak má bejt. Shlídnu jí mrknutím oka a v duchu si řeknu, jestli jí to za to fakt stálo. Její skučení mě pak budí celou noc..

Víte, poutníci jsou někdy opravdu divní.. Přesto přezevšechno vás camino naučí jednu věc perfektně.
A to, že nikdy nesuďte knihu jen podle obalu.. (Matevž je ale přece jen exhibicionista.. :))

Něco na tom bude...

Určitě znáte ten pocit, kdy pořád přemýšlíte o tom, co děláte špatně.
Proč se něco nevyvedlo tak, jak mělo.
Nebo proč přitahujete samý průsery, dokola a dokolečka.
Je to asi zakořeněj problém většiny populace.
I když můj problém to tentokrát neni.

Snad jsem z toho už vyrostla..
Moje skálopevný předsvědčení a caminem zocelený nervy mi přeci jen pomáhaj zvládat všechny ty nenadálý události. Potíže nevyjímaje. A navíc si za to stejně můžeme samy. To každopádně..

Nemám další sentimentální chvilku, kdy potřebuju každýmu vykecat co právě cejtim, jak se mi tu líbí, ani to, jestli mi vadí,  že žiju - respektive teprve začínám - žít jinej život. Beru to jako volbu, ne že to tak mělo bejt. Každý svýho štěstí strůjcem, nebo jak se to říká.
A ono na tom něco bude..

Pořád se o něčem mluví a kulový se děje. Znáte to sami, stovky předsevzetí, rozhodnutí, nikdy nedokončenejch úkolů, nesplnějch přání, prázdnejch slov a slibů. Je to v hlavě, v srdci a ne v kalhotách. Buď chci a nebo ne, jestli můžu je vedlejší. Vždy se to dá ovlivnit. A kdo teď kroutí hlavou kecá, přinejmenším sám sobě.

Víte Rakousko neni tak zlá země, jen je blbý období na změnu. Přijet v listopadu a doufat, že teď je rok v rozpuku je blbost. Na druhou stranu to skýtá lecjakou výhodu. Třeba večerní šachový partie, kde už taky konečně vyhrávám. Procvičování hlavních měst? Brnkačka, ten kluk to zvládá se zavřenýma očima a já už si připadám jen jako naprostej analphabet. K tomu, že po večerech studuju šachy, zeměpis a přes den se učim řidít, se zajímam ještě o kuchařskou a žehlící kariéru a snad taky konečně začnu cvičit a hrát na klavír, když mám tu příležitost.
V okolí se možná taky najde nějaká jezdecká stáj, která přijme i mě, nikoho menšího než samotnýho vyvrhele na okraji společnosti.

Problémem neni ani to, že tu skoro nikomu nerozumím a film v hlavní roli s Billem Murrayem a  Scarlett Johanssonovou převádím na sebe, jen o něco s málo výstižnějším titulem "Ztracena v překladu", ani to, že moje palačinky nejsou 1 mm tenký nebo trouba, nad kterou brečím závistí se nepoužívá (občas se tomu nedivim, obzvlášť když mám nutkavou touhu na ní zírat, a už tak mam obavy, že jí rozbiju pohledem), ani to, že občas prohraju v Šachu nebo jsem naprosto nevyhovující pro městskej život, dík Bohu za vinice a samotu u lesa! Problém je v tom, že se pořád cejtim jako na cestě. Nutkavá touha, která mě uvnitř sžírá říká je pořád semnou. Je to asi další novej druh závilosti co mám. Touha cestovat, tvořit, měnit svět..

A věřte nebo ne, potom co mi přišel snad nejhezčí dopis mýho života, by the way ze Španělska od místní domorodkyně, o který se tu ještě určitě dočtete, bych fakt měla věřit na znamení.

To je vlastně celá myšlenka toho, proč se tu s tim otravuju. Protože veřte nebo ne, jakmile se jednou poutníkem stanete, už pořád zůstáváte na cestě. Ono si vás to totiž vždycky najde, a na tom, zaručeně něco bude..

(Okolí mý nový rezidence)

Kdo s koho

Ano, jsou situace, okolnosti a jiný věci, který vás připraví na to, že to bude těžký, ale ve finále je to stejně daleko těžší než si dokážete představit. Tušila jsem do čeho jdu, i když mi to doopravdy došlo až při první příchuti bolesti a zoufalství, ale stejně jsem to schytala v plný palbě. Vždycky si vás to hold najde, třeba i jen kvůli tomu aby vám to dalo lekci. Jednu výchovnou za vaši naivitu.

A tak stojím i já na prvním kopci, ztěžka oddechuju a dívám se zpátky dolů do údolí, kde se ranní mlha miluje s vycházejícím sluncem, a říkám si, že jsem naprostej blázen, když tohle podnikám.
Nesnesitelná bolest zad, která mě dráždí už od pátý minuty chůze tohohle dne, mě vždycky zákeřně překvapí, když už si myslím, že to rozdejchám. Kalkuju nesmysly, který jsem si sbalila s sebou a dochází mi, že i když vlastně vůbec nic nemám, pořád je co vyhazovat. Jako třeba ešus, ten strašně šikovnej "věc", kterou jsem ještě vozila na pionýrskej tábor. Nemusím vám snad říkat, že jsem ho ani jednou nepoužila, to se ale ostatně nedá tvrdit o zbytku věcí. Tady je každý deka znát.

Mejch pět švestek se rozrostlo na úplný sociální minimum, kam jsem zahrnula po uvážlivé debatě s mým alter egem následující věci: termospodky (protože v Pyrenejích bude zima...), plátěný kalhoty, dvě tílka, termo triko s kr. a termo s dl. rukávkem, kraťasy, šátek (na úpal byl moc dobrej), termo mikinu, větrovku, spodní prádlo a moje nejoblíbeněší ponožky na motorku, který v kombinaci se sandálama vypadali naprosto božsky. Ostatně ty jsem koupila den předem ve výprodeji za symbolických tři-sta-padesát korunek českých. Stejně tak camelbak, kterej mi opravdu píchnul když bylo nejhůř. Náhradní boty, který jsem použila asi tak třikrát, protože jsem pokaždý měla novou záplavu puchejřů - klasický prodyšný boty, víte. Plavky a super-rychle-schnoucí ručník od Decathlonu, kterej se dá poskládat do velikosti krabičky od sirek, no možná kecám... Nějakej ten obvaz, sedm-a-půl tuny náplastí, dezinfekce, spacák od Ferrina do minus 21°C (protože budu spát převážně venku a noci tu bejvaj dost chladný, navíc je hrozně měkkoučkej a to já rád...) a samonafukovací karošku od Colemana. Voilá a jsme na úžasných devíti kilogramech bez vody a jídla, který vzápětí vykouzlí dvanáct-a-půl, občas, to když mě honí mlsná, ještě o pár deka víc, ani nemrknu.

A tak tam pořád stojim, sotva funim, popruhy od báglu už pár desítek minut v prackách abych si ulevila, zbrocená potem jak ježek kličukující v koloně aut, se slzou na krajíčku a vyhlídkou 26 km předemnou. Jo, nekecám, po jednom-a-půl kiláku už trpím takovouhle depresí. Čemu se divit, profil dnešní etapy začíná na dvě-stě metrech nadmořský výšky, přičemž čtrnácet-dvacet-devět je nejvyšší bod, od kterýho se pak ale ještě klesá dalších šest-a-půl kilometru do devětseti-padesáti metrů. Vyšší dívčí.. Tož brnkačka, ne?!

Ale dala jsem se na vojnu, a tak je čas bojovat. Zatnout zuby a obrátit, ono to půjde. Když si v duchu už tak dvě hodiny nadávám, dorážím na první zastávku, kde si dopřávám sváču a odpočinek. Mám za sebou tak pět-a-půl kimoletru. Bude to dlouhej den...

Potkávám lidi ze včera a prohazujeme pár slov, obdivuju elán s jakým se řítí vpřed. Pak se po svém prvním pokusu o vyžebrání razítka do credencialu, šinu pomalu vpřed. Potkávám Matevže, Sannu a dáváme se do řeči. Tohlo pouto vydrží několik dní, dokud každý nejdeme svou vlastní cestou. Hodně mluvíme, zkouším co umím, a jak už to tak bejvá, zjišťuju, že nic. Znáte to. Tady to ale nevadí.

Šplháme k vrcholu a míjíme stádo krav, které jdou samy domů. Vyřítí se doslova a bez varování zpoza stromu, který tu roste v kopci obklopen křovinami. Vybavím si manuál v angličtině, který mi včera vecpali do ruky. Stálo tam "Nehlaďte krávy a ani se je nepokoušejte ochočit." Jak praktické. Vyrostla jsem na vesnici, ale takhle blízko jsem nikdy nebyla, zvláštní.. Fascinovaně hledím dolů a počítám, patnáct..

Nejhezčí část nás teprve čeká, dorážíme na otevřené pláně. Hrozně tu fouká vítr a mě je zima. Pak se všude začnou vynořovat divocí koně, kozy a krávy. Orli s obrovským rozpětím křídel, kroužící nad našima hlavama. Je to jak z filmů od Dysneyho. Nevím jak dlouho stojím na místě a dívám se kolem, ale vím, že je to nejsilnější vzpomínka z cesty jakou mám. Krajina bere dech, těžko se zapomíná. Člověk tu cítí nespoutanou radost ze života, svobodu na dosah ruky. Asi pláču, ale jsem tak strašně šťastná, že je mi to jedno.

Cesty se vinou dál a podivně stáčí, krajina vykresluje nové a ještě víc neuvěřitelné scenérie, které podtrhává nádherné počasí. Za nedlouho překračujeme hranici a klesáme dolů, abychom byli po pár kilometrech opět překvapeni strmým stoupáním, tentokrát však už na Lepoeder, nejvyšší bod prvního dne. Vzpomínám si na Matevže, který tu vyběhl na kopec, s rukama rozpřaženýma do stran, když vítr foukal tak silně, že se až zdálo, že letí jako pták. Pak už jen klesání na které jsme se těšili celý den, ale které je daleko horší než výstup nahoru. Příkrost nás překvapí, stejně jako kluzká šotolina klikatící se dolů všemi směry. Většinu cesty skoro běžím a uskakuju lidem z cesty. V polovině toho dne dorážím do Roncevaux, které je opravdu skutečné.

Albergue otevírá až za hodinu a tak se povalujeme s ostatníky poutníky v parku. Když mi pak někdo oznamuje, že tu mám za palandu zaplatit deset euro, radikálně třesu hlavou na protest, že takhle by to nešlo. Obrážím místní vesnici a nacházím Juana se kterým jsem přiletěla. Jeho známý tu vede restauraci a hotel. Mám přijít nepozorovaně po desáté večer a zaklepat na číslo tři. Je to jako detektivka Sherlocka Holmese, až na to, že Watson je nezvěstný. Ten večer ležím ve vyhřátém pokoji s plným břichem a představou dalších dní. Únava je tak silná, že sotva ulehnu a už spím. Ještě než zavřu oči, vzpomenu si na trojici kluků z Jižní Korei, které jsem potkala první večer v Saint Jean. Uvidíme se ještě někdy?

Těžko říct, tohle je camino.. je nevyzpytatelné, nepředurčené a neuvěřitelně krásné.

 

Nejsem normální, ještě, že tak

No dobře, viděla jsem bláznivej film o chlapíkovi co udělal něco spontánního, něco co by normálně všem připadalo šílený. Ale jelikož kopu za rodnou zem, je teda čas stát se ovcí, jít se stádem. Měsíce příprav, plánování, shánění parťáků, shánění informací, kontaktů. Všechno k ničemu. Pohřbeno.

Postupem času řadím lidi do tří skupin:

1) švorc
2) fixovaní v pracovním procesu
3) pohodlní - moje oblíbená, zahrnuje totiž nejvíc výmluv typu "Ty jsi se zbláznila  =  To nedáš." A nebo ještě líp: "To nejde"

Kecy. Prázdný slova, kapsy plný výmluv. Asi si na něco hraju, ale já to mám tak, že buď chci anebo nechci.
Nic víc v tom neni. Prachy budou, my ne.

Nakonec odpadá i Martin, jediná nejistá jistota, že možná dostane dovolenou. Nedostane, a tak když se naposled prohrabávám na internetu diskuzí, pošilhávám už i po 50tileté paní co nechce jít sama a má ráda pejsky.. He, no dobře.. Nemusím mít všechno za každou cenu, na chvíli polevuju, hold asi nemůžeme mít všechno hned. Přispívám do chatu a ani nečekám, že se někdo ozve. 

Když za pár dní otevřu e-mail chvilku mi trvá než uvěřím. Kluk žijící převážně v Čechách se už po 7dmý chystá na Camino - tak tomu totiž všichni zasvěcený říkaj. (Píšu si) Nehledám žádný seznámení a tak mi chvilku kolečka šrotujou na plný obrátky. Podala jsem si totiž taky inzerát na parťáka, kterej by se chtěl připojit. Dopadlo to asi takhle:

Počet přijatých odpovědí     38
V poměru muži / ženy           36 / 2
Nabídek k seznámení             33   

Když nakonec kejvnu na to, že se v klidu sejdem a proberem to, ještě pořád se sebou vedu vnitří spory.
Nebyl tak hroznej, do ničeho mě netlačil, ale na druhou stranu o tom mluvil, jak kdyby to bylo domluvený. A tohle neni muj styl. Váhám. Když se mi pak ozývá holka studující v Plzni, ani nemrknu. Plán je jasnej, odlet hned jak se vrátím z motodovolený na Balkáně. Jede se ve třech a bude to Camino Frances. Jak Juan (ten srandově mluvící týpek, kterej se mi ozval) říká, chce to zažít. Ty Pyreneje a památky. Překecává mě a já mu to žeru i s navijákem - asi mám hodně měkký srdce. Opouštím svojí vidinu Camino Norte o který na interfernetu všichni tak básní..

Když se pak valím z Balkánu domů a v duchu kalkuju a balím kufry, musí se zákonitě něco podělat. Kdyby bylo všechno jednoduchý, nebyla by to přece taková bžunda. Tereza nemůže a tak stojím před nejtěžším rozhodnutím za posledních IKS měsíců. Odpověď mi dává náhodně přečtenej článek na motorkářích (www.motorkari.cz), kde jeden chlapík píše o tom jak podnikl cestu z Čech do Číny, a to úplně sám, protože všichni nakonec odřekli. Končí to možná trošku uslintaným "Nelituju", ale mě to stačí. Cvak, pc usíná a já s ním. Další den na Ruzyni, kde se pár hodinek (dohromady asi tak 4 páry...) prospím na těch nejpohodlnějších lavičkách jaký svět spatřil, přebalím bágl a už se řítím na svůj první let. To, že mám žaludek sevřenej už od rána, že sotva něco polknu, maskaju tak bravůrně, že jsi toho sotva někdo všimne. Mý unikátní vymrštění ruky rychlostí světla, po pytlíku na zvracení, je tak nenápadný, že se ohlídnou i dvě uličky za mnou. Zahraju to do outu naprosto spontáním úsměvem a přitisknu si pytlík křečovitě na prsa. Místa je tu jak v kriminále, a tak s očima zapíchnutýma do sedačky před sebou vzpomínám na lekce z potápění.

Dejchat a polykat. Vrrrr. Motory hučí, ten velkej pták se točí na ranveji a dělá nesmělej pohyb vpřed, jako dítě když mu dáte do ruky šroubovák. Dejchat a polykat. Když následně přežiju přetížení dvaceti G, ok možná patnácti... jsme už skoro v Bergamu. Asi mi zahraje na city bechderoucí západ slunce u mýho okýnka. Kdo ví. Jsem jenom ženský..

Itálie je špinavá a lidi se mi tu nelíbí, stojí v mým deníku. Po dalším osmihodinovým pošušňáníčku vzlítáme do Barcelony. A je to horší. Dejchat a polykat. Pááni to je krásný, zašilhám po sluncem vymalovaným poli pod náma. Aaaa, vydechnou za chvilku lidi v letadle. Turblunce. Dejchat a polykat. Slyším svý srdce. Je to normální? Dejchat a polykat. A už vidim moře. Žuch, no fuj. Chvíli plavu po pevný zemi a tak když utíkáme na taxík abysme stihli autobus, kterej odjíždí za tři-čtvrtě hodiny, dvacet kiláků odsud, vypadám chvilku směšně. Ještě, že mě tu nikdo nezná.

Všechno stihnem, osmi-hodinová jízda v autobuse mi ale moc nepřidá, po objevení dvou-tisíc-a-jednoho-způsobu jak neusnout (bacha, jsem už lepší než Alva Edison) mžourám otráveně ven. Když pak pěšky přecházíme hranici z Irunu do Francie, sotva pletu nohama. Usínám až ve vlaku z Bayonne do Saint Jean Pied de Port, na následky totálního vyčerpání. Jsme na cestě dva-a-půl dne, a tak když pak sedím a čekám na svůj kredencial - poutnický průkaz - před poutnickou oficinou, pomalu mi dochází, kde jsem. Letmo si vybavím vlak plnej poutníků, který prozradili mušle na batozích a hole. Tak jsem tady, prolítne mi hlavou když dostávám svoje první razítko do průkazu - je velký a zelený..

Už ten večer potkávám spoustu zajímavejch lidí na albergue, sedim tam snad s celou Evropou - jak je ten svět malej, pomyslím si. Hodně se pije, jsme tu s rusama, hehe. Druhej den se směju naposled já, non-alcoholic guys, zdravím mrknutním oka u snídáně.

Když se pak rozhlídnu kolem, vidím lidi, úsměvy, příběhy a přání nadcházejících dní. Ta atmosféra mě zabalí jako teplá deka za zimních večerů. A tak se stane, že i já ten den odcházím jako poutník, s vlastním životem, kterej si nesu na zádech s sebou, s přihlouplým, ale přeci šťastným úsměvem, jakej tu mají všichni, kteří se vydávají na cestu. Ten den cejtim, že můžu, chci vidět, ale hlavně, že si chci pamatovat.

V životě není snadný najít cestu, ale tady jste na Caminu...

Tak zase jednou dík

“Nazdar kde zase lítáš?" houknu do telefonu a čekám nějakou ze série výmluv, na který jsem si postupem času už dávno zvykla.
,,Jsem v práci bobe." Ozve se.
No jasný, klasika. Dvě zaměstnání a pořád v luftu.. Prachy, dítě, chlap, barák, motorky a hromada starostí - všechno se to honí pořád dokola. 
Někdy je sehnat nejlepší kámošku vážně dřina, hlavně když je o 15 let starší. Znáte to..

“Co chceš? Hoří?"
No jasně, jakmile se nejedná o těhotenskej test a nebo potencionálního otce jejích dětí, všechno je nepodstatný, nezajímavý.
“Asi se budu stěhovat do Mnichova.. tak si koukej udělat čas než odjedu. Neviděla jsem tě jak je rok dlouhej."
“Cože?" Kontruje zpátky rychlostí blesku a vychrlí na mě milion otázek.
“To je na dýl." Přihraju zpátky a konečně se domlouváme na něčem co se dá použít.
“Ok, vyzvednu si tě, tak hlavně nechrápej. Ještě ti brnknu." Uzavírá.

Už při příjezdu auta nestíhám, je to marný. Prostě jsem zaspala.. Už mě hold za těch pár let co jsem vedla ten slavnej vztah s jejím bratrem zná. O tom jindy, anebo snad adši ne.

Vyřítím se rychlostí světla a naskočim do auta, sotva pozdravím.
“No kde vězíš? Máme toho mraky, už před hodinou bylo pozdě."
A vysvětluje mi už na první pohled zbytečně komplikovanej seznam věcí, který máme stihnou za jeden jedinej den. Mision impossible, ale proč ne, aspoň bude sranda.

Den utíká neuvěřitelně rychle, pácháme co se dá. Je to fajn, užít si taky trochu těch cizích starostí. Ale ani mě se to nevyhne.
“Hele vem tohle. A teď zajedeme támhle." Prohazuje mezi řečí když jí o něčem vyprávím a už se zase řítíme někam pryč. Matně mi prolítne hlavou, jak je ten benzin asi dneska drahej a pak to hned zase pustím ven. "Cože?!" Pomalu šlape na brzdy, valí na mě oči a dožaduje se vysvětlení.
Snažim se objasnit svý už tak zmatený myšlenky a nějak obhájit to, co jsem řekla.
“Jsme kousek, sjedeme tam." Oznámí mi a ani se neptá.
Neodporuju. Mezitím objasňuju podrobnosti a snažím se navigovat. Je neodbytná a zvědavá jako vždycky. Mě to takhle ale vyhovuje. Mám jí ráda a i když se nevidíme týdny vždycky si máme co říct, je snadný naladit stejnou vlnu, jako kdyby jsme byly propojený nebo co.

Je zamčeno, ale klíč je na místě. Funíme do patra a jen co tam vlezu už to na mě leze.
“To jsou ty nový dveře, co jsme koupili. A už natřel ty futra, to je fakt pěkný. Už to konečně nějak vypadá." Ukazuju jí potencionální místo pro kuchyňskou linku, ložnici a obývák. Koukne na mě a mrkne tím svým stylem, pohled co následuje moc dobře znám.
“No jo, tak jdem na to.." Balí mi věci, já jí to jen hážu pod ruce a kontroluju jestli jsem nic nevynechala. Pátrám po super-užitečnym-rychle-schnoucím ručníku, kterej jsem si přivezla ze Španěl a rovnou se vrhám na hromadu prádla, kterou někdo vyhodil z pračky a začínám skládat. Nemám ráda když se věci někdy válí.

“Co blbneš?! Jseš normální??" ožene se po mě, vyrve mi to prádlo z ruky a hodí ho zpátky na hromadu.
“Na to se vyser. Je konec, tohle nemáš za potřebí. Jedem." zavelí.
Kouknu na ní a očekávám nějakou salvu peprnejch nesmyslů jaký se zní normálně sypou.
“Ty jsi fakt hodná... ale taky blbá." Koukneme po sobě a začnem se smát.
Tak už se mi to zase jednou vyplatilo. Přelítnu všechno očima a v duchu se rozloučím.

Sedíme v autě, naložený jak tankovej prapor na výjezdu do NDR a mlčíme. Obě to moc dobře známe. Asi jako každej, tohle se nikomu nevyhejbá.
“Už jsme koupili spoustu věcí. Člověk si to zařizoval podle svýho. Vždyť to znáš." blebtnu za jízdy a vybavím si i její trable za posledních x let. Bolestný vzpomínky na skoro jednu dekádu let, který ,,promrhala".
“Jo znam." hlesne jenom.
“Hold si musíš najít někoho staršího. Osum je málo, jak vidíš. Takovejch deset, patnáct, to je ideální." Kouknu se po ní, nežeruje. To je jí podobný.
“Co třeba rovnou padesátník?"
“No, proč ne. Ten už by moh bejt i za vodou." mrkně lstivě.
Tak to čekej.

Zastavujem se v Bille, kde se zaseknem u spešl kolekce plyšovejch stvůr, který můžete dostat k nákupu. Bereme leták a trháme se smíchy, jak malý děti. Tohle se jim fakt povedlo, ale nekradem. Ta sranda stojí čtyři stovky. Ve finále rajzujeme po obchoďáku a já si odvážím ten plyšovej banán s příhodným jménem Standa Šlupka domů. Na ní tam Tom Brok ještě čeká než se vrátí z dovolený, kvůli který tu celej den tak lítáme. Nj, jsme hold ještě srdcem děcka, ale co..

Po naprosto nadlidským výkonu se vracíme kolem 5. ,,už skoro" domů. Rychlý zastavení na nádraží kvůli jízdenkám do Mnichova a pak už konečně dobalit. Ještě než nastoupim do auta zahlídnu přes čelní sklo jak hladí ten ,,můj" banán po hlavě. No lidi, věřte mi nebo ne, ale vypadalo to divně. Je totiž ,,oloupanej". Vidět to nějakej chlap, myslím, že jí chce hned jako pečovatelku. Má flustrovanej výraz a skelný oči, a tak než se stihnu rozesmát z toho groteskního výjevu, radši zmlknu. Volá jí ten novej bojfrend a zjevně ne kvůli nečemu příjemnýmu. Rozhovor vystřídá eskapáda výčitek a já vidím, že už nemá daleko do pláče.
“No tak prcku, klid. Vykašli se na to." Chlácholím jí a plácám jí po rameni.
“Zavěs mu to, vyříkáte si to doma."
“Dělej si co chceš." Uzavře nakonec a pokládá to.
Typicky ženskej projev, oujé.

"Chápeš, že já se tu nervuju. Nevím kam dřív skočit a on si lítá na motorce, a ještě bezemě?! Místo toho aby mi pomoh?" vyplivne vztekle.
“Vy už jste něco koupili?" odpálím překvapeně.
“No, jo.. já mu jí koupila.." zakuňká.
“Cože? Děláš si ze mě prd.. srandu? Tys mu koupila motorku?" vyleze ze mě, protože nad tím fakt zůstává rozum stát.
“Tak ty jsi mu jako koupila motorku?!" zopakuju znova jak zaseklej magneťák.
“Ty si teda taky pěkně blbá.. A mě něco říkej" Nasadí jeden z tý další série pohledů a já už jen dodávám: “Když já ho mám ráda." a napodobuju ten stupidně směšnej tón jako patnáctka v pubertě.
“Já se zblázním." uzavírám nakonec a nechávám se zasypávat salvou argumentů, výmluv a představ, který některý z nich i já znám osobně. Hlavou mi prolítne série výjevů z mejch vlastních story a najednou mám pocit, že máme dokonce mnohem víc společnýho než jsem si myslela.. Na to, že jí v kuchyni kape baterie už 5 let a nebyla jí schopná vyměnit jsem si už zvykla, stejně jako na záchodový prkýnko kde se na mě zespod v křeči směje nakreslenej závodník F1, ale tohle.. to mě teda sakra překvapilo!

Domů přilítáme až kolem jedenáctý, pak ještě následuje kulturní vložka za 500, kdy mi lakuje nehty jen kvůli dobrýmu pocitu, že se nezanedbávám. Do toho se mísí slovní výměna názorů, společně s jeho argumentama. Sedím tam v křesle se založenýma rukama a koukám se na to. Nevím jestli se smát a nebo brečet.

“Co je? Koukáš jak půl prdele z křoví?!" zahlásí ona.
To mi řekněte kam na to ještě ve svym věku chodí.
“Ty jsi prostě trochu zdegenerovanej, máš už dvě děti. Je to samovolná reakce, nemůžeš za to." dodám jen tak
“A ty jsi dneska zase trochu moc hysterická." houknu na ní, aby jí snad nebylo líto, že jsem na ní zapoměla. Kouknou po mě, pak po sobě a všechno je zas tak, jak má bejt.
“Vždyť já jí miluju." dodává.
“Já vím děti, ale buďte na sebe hodný, už nejste nejmladší." zažertuju.
“Xichte!" Prskne na mě ona.
“Brou, jdu domů." dodávám jen a a zvedám se z toho elektrickýho křesla, který bylo málem svědkem popravy.

“Čau." loučí se semnou a pomalu mě vyprovází ze dveří.
“Míšo?" houkne na mě, když už mizim do tmy.
“No, co je?"
“Ale nic. Tys byla vždycky někde jinde ... Dík." Kouknu po ní a vidim, že se usmívá.
“Nj, furt." zarazím se trochu.
“A zejtra nezaspi, jdem na houby." zavelí a zavře dveře.
Tak dík, žes mi to oznámila včas, vlastně proč ne.

Vlastně to byl fajn den. Zase mi to jednou připomělo, že čísla vůbec nejsou důležitý. Stačí jen ta vlna, na který můžete serfovat na stejným levlu a cejtit se v pohodě. A cizí starosti jsou vážně někdy moc fajn.. obzvlášť když je moc dobře znáte a nemusíte se s nima zaobírat. Stejně jako vidina toho, že na věku prostě v některejch ohledech určitě nezáleží.