Tak zase jednou dík

“Nazdar kde zase lítáš?" houknu do telefonu a čekám nějakou ze série výmluv, na který jsem si postupem času už dávno zvykla.
,,Jsem v práci bobe." Ozve se.
No jasný, klasika. Dvě zaměstnání a pořád v luftu.. Prachy, dítě, chlap, barák, motorky a hromada starostí - všechno se to honí pořád dokola. 
Někdy je sehnat nejlepší kámošku vážně dřina, hlavně když je o 15 let starší. Znáte to..

“Co chceš? Hoří?"
No jasně, jakmile se nejedná o těhotenskej test a nebo potencionálního otce jejích dětí, všechno je nepodstatný, nezajímavý.
“Asi se budu stěhovat do Mnichova.. tak si koukej udělat čas než odjedu. Neviděla jsem tě jak je rok dlouhej."
“Cože?" Kontruje zpátky rychlostí blesku a vychrlí na mě milion otázek.
“To je na dýl." Přihraju zpátky a konečně se domlouváme na něčem co se dá použít.
“Ok, vyzvednu si tě, tak hlavně nechrápej. Ještě ti brnknu." Uzavírá.

Už při příjezdu auta nestíhám, je to marný. Prostě jsem zaspala.. Už mě hold za těch pár let co jsem vedla ten slavnej vztah s jejím bratrem zná. O tom jindy, anebo snad adši ne.

Vyřítím se rychlostí světla a naskočim do auta, sotva pozdravím.
“No kde vězíš? Máme toho mraky, už před hodinou bylo pozdě."
A vysvětluje mi už na první pohled zbytečně komplikovanej seznam věcí, který máme stihnou za jeden jedinej den. Mision impossible, ale proč ne, aspoň bude sranda.

Den utíká neuvěřitelně rychle, pácháme co se dá. Je to fajn, užít si taky trochu těch cizích starostí. Ale ani mě se to nevyhne.
“Hele vem tohle. A teď zajedeme támhle." Prohazuje mezi řečí když jí o něčem vyprávím a už se zase řítíme někam pryč. Matně mi prolítne hlavou, jak je ten benzin asi dneska drahej a pak to hned zase pustím ven. "Cože?!" Pomalu šlape na brzdy, valí na mě oči a dožaduje se vysvětlení.
Snažim se objasnit svý už tak zmatený myšlenky a nějak obhájit to, co jsem řekla.
“Jsme kousek, sjedeme tam." Oznámí mi a ani se neptá.
Neodporuju. Mezitím objasňuju podrobnosti a snažím se navigovat. Je neodbytná a zvědavá jako vždycky. Mě to takhle ale vyhovuje. Mám jí ráda a i když se nevidíme týdny vždycky si máme co říct, je snadný naladit stejnou vlnu, jako kdyby jsme byly propojený nebo co.

Je zamčeno, ale klíč je na místě. Funíme do patra a jen co tam vlezu už to na mě leze.
“To jsou ty nový dveře, co jsme koupili. A už natřel ty futra, to je fakt pěkný. Už to konečně nějak vypadá." Ukazuju jí potencionální místo pro kuchyňskou linku, ložnici a obývák. Koukne na mě a mrkne tím svým stylem, pohled co následuje moc dobře znám.
“No jo, tak jdem na to.." Balí mi věci, já jí to jen hážu pod ruce a kontroluju jestli jsem nic nevynechala. Pátrám po super-užitečnym-rychle-schnoucím ručníku, kterej jsem si přivezla ze Španěl a rovnou se vrhám na hromadu prádla, kterou někdo vyhodil z pračky a začínám skládat. Nemám ráda když se věci někdy válí.

“Co blbneš?! Jseš normální??" ožene se po mě, vyrve mi to prádlo z ruky a hodí ho zpátky na hromadu.
“Na to se vyser. Je konec, tohle nemáš za potřebí. Jedem." zavelí.
Kouknu na ní a očekávám nějakou salvu peprnejch nesmyslů jaký se zní normálně sypou.
“Ty jsi fakt hodná... ale taky blbá." Koukneme po sobě a začnem se smát.
Tak už se mi to zase jednou vyplatilo. Přelítnu všechno očima a v duchu se rozloučím.

Sedíme v autě, naložený jak tankovej prapor na výjezdu do NDR a mlčíme. Obě to moc dobře známe. Asi jako každej, tohle se nikomu nevyhejbá.
“Už jsme koupili spoustu věcí. Člověk si to zařizoval podle svýho. Vždyť to znáš." blebtnu za jízdy a vybavím si i její trable za posledních x let. Bolestný vzpomínky na skoro jednu dekádu let, který ,,promrhala".
“Jo znam." hlesne jenom.
“Hold si musíš najít někoho staršího. Osum je málo, jak vidíš. Takovejch deset, patnáct, to je ideální." Kouknu se po ní, nežeruje. To je jí podobný.
“Co třeba rovnou padesátník?"
“No, proč ne. Ten už by moh bejt i za vodou." mrkně lstivě.
Tak to čekej.

Zastavujem se v Bille, kde se zaseknem u spešl kolekce plyšovejch stvůr, který můžete dostat k nákupu. Bereme leták a trháme se smíchy, jak malý děti. Tohle se jim fakt povedlo, ale nekradem. Ta sranda stojí čtyři stovky. Ve finále rajzujeme po obchoďáku a já si odvážím ten plyšovej banán s příhodným jménem Standa Šlupka domů. Na ní tam Tom Brok ještě čeká než se vrátí z dovolený, kvůli který tu celej den tak lítáme. Nj, jsme hold ještě srdcem děcka, ale co..

Po naprosto nadlidským výkonu se vracíme kolem 5. ,,už skoro" domů. Rychlý zastavení na nádraží kvůli jízdenkám do Mnichova a pak už konečně dobalit. Ještě než nastoupim do auta zahlídnu přes čelní sklo jak hladí ten ,,můj" banán po hlavě. No lidi, věřte mi nebo ne, ale vypadalo to divně. Je totiž ,,oloupanej". Vidět to nějakej chlap, myslím, že jí chce hned jako pečovatelku. Má flustrovanej výraz a skelný oči, a tak než se stihnu rozesmát z toho groteskního výjevu, radši zmlknu. Volá jí ten novej bojfrend a zjevně ne kvůli nečemu příjemnýmu. Rozhovor vystřídá eskapáda výčitek a já vidím, že už nemá daleko do pláče.
“No tak prcku, klid. Vykašli se na to." Chlácholím jí a plácám jí po rameni.
“Zavěs mu to, vyříkáte si to doma."
“Dělej si co chceš." Uzavře nakonec a pokládá to.
Typicky ženskej projev, oujé.

"Chápeš, že já se tu nervuju. Nevím kam dřív skočit a on si lítá na motorce, a ještě bezemě?! Místo toho aby mi pomoh?" vyplivne vztekle.
“Vy už jste něco koupili?" odpálím překvapeně.
“No, jo.. já mu jí koupila.." zakuňká.
“Cože? Děláš si ze mě prd.. srandu? Tys mu koupila motorku?" vyleze ze mě, protože nad tím fakt zůstává rozum stát.
“Tak ty jsi mu jako koupila motorku?!" zopakuju znova jak zaseklej magneťák.
“Ty si teda taky pěkně blbá.. A mě něco říkej" Nasadí jeden z tý další série pohledů a já už jen dodávám: “Když já ho mám ráda." a napodobuju ten stupidně směšnej tón jako patnáctka v pubertě.
“Já se zblázním." uzavírám nakonec a nechávám se zasypávat salvou argumentů, výmluv a představ, který některý z nich i já znám osobně. Hlavou mi prolítne série výjevů z mejch vlastních story a najednou mám pocit, že máme dokonce mnohem víc společnýho než jsem si myslela.. Na to, že jí v kuchyni kape baterie už 5 let a nebyla jí schopná vyměnit jsem si už zvykla, stejně jako na záchodový prkýnko kde se na mě zespod v křeči směje nakreslenej závodník F1, ale tohle.. to mě teda sakra překvapilo!

Domů přilítáme až kolem jedenáctý, pak ještě následuje kulturní vložka za 500, kdy mi lakuje nehty jen kvůli dobrýmu pocitu, že se nezanedbávám. Do toho se mísí slovní výměna názorů, společně s jeho argumentama. Sedím tam v křesle se založenýma rukama a koukám se na to. Nevím jestli se smát a nebo brečet.

“Co je? Koukáš jak půl prdele z křoví?!" zahlásí ona.
To mi řekněte kam na to ještě ve svym věku chodí.
“Ty jsi prostě trochu zdegenerovanej, máš už dvě děti. Je to samovolná reakce, nemůžeš za to." dodám jen tak
“A ty jsi dneska zase trochu moc hysterická." houknu na ní, aby jí snad nebylo líto, že jsem na ní zapoměla. Kouknou po mě, pak po sobě a všechno je zas tak, jak má bejt.
“Vždyť já jí miluju." dodává.
“Já vím děti, ale buďte na sebe hodný, už nejste nejmladší." zažertuju.
“Xichte!" Prskne na mě ona.
“Brou, jdu domů." dodávám jen a a zvedám se z toho elektrickýho křesla, který bylo málem svědkem popravy.

“Čau." loučí se semnou a pomalu mě vyprovází ze dveří.
“Míšo?" houkne na mě, když už mizim do tmy.
“No, co je?"
“Ale nic. Tys byla vždycky někde jinde ... Dík." Kouknu po ní a vidim, že se usmívá.
“Nj, furt." zarazím se trochu.
“A zejtra nezaspi, jdem na houby." zavelí a zavře dveře.
Tak dík, žes mi to oznámila včas, vlastně proč ne.

Vlastně to byl fajn den. Zase mi to jednou připomělo, že čísla vůbec nejsou důležitý. Stačí jen ta vlna, na který můžete serfovat na stejným levlu a cejtit se v pohodě. A cizí starosti jsou vážně někdy moc fajn.. obzvlášť když je moc dobře znáte a nemusíte se s nima zaobírat. Stejně jako vidina toho, že na věku prostě v některejch ohledech určitě nezáleží.