Slovo dalo slovo, a tak jsme spojili příjemný s užitečným. A vyjeli na pořádný enduro pokoukání, a že to stálo za to! Za největší epic fail, samozřejmě považuju svoji neznalost, která se projevila hned po příjezdu na plac. Nějak mi nedošlo (díky vážně prosíravým názvům akcí v průběhu dne), že nejzajímavější závod se jede až v průběhu sobotního večera a nedělního rána. Nicméně, nýbrž a protože, jak s oblibou říká pan Pondělík, stejně to bylo pořádný žrádlo.
Do Eisenerzu, kde se Erzbergrodeo pořádá -> více zde, jsme dorazili na pátou raní. Následovala chrápačka ve stanu, a láskyplný přivítání dešťovou sprchou. Promrzlí se pokoušíme spát. Na osmou doráží místní vymahač a dupe si za svých dvacet-čtyři-éček. Tomu říkám slušně vydělaný prachy za pár hodin. Nabalíme se do padesáti nepromok vrstev a vyrážíme nahoru, vyzbrojený gumačkama a ombrelama.
Co se tomuhle ročníků nedá upřít je mizerná organizace, kdy všichni všude pobíhají zmatený jako lesní včely, týče se to i nás, jak jinak... Lístky za dvacet éček se nám hřejou v kapse a jejich přítomnost nikdo nepostrádá. Strange, he? Lezeme nahoru do kopce a slepě následujeme cedule "guest parking" jelikož tušíme přítomnost místního trailu. Asi vypadám hodně zbídačeně, protože mi staví místní autobusová linka, ale chlápek je milej a tak vděčně naskakuju do tepla. Mám trochu nekalý myšleky a tak kujeme s rakušákem pikle, jak vyzrát na zbývající chlapskou partii, která se drápe někde kousek vpředu. Mávám jim už z dálky, přejíždíme je a nakonec se naoko slitujeme, že je teda taky svezem.
Vyskakujeme na parkoviště, kde překvapivě nic není. A to ani v dosahu. Přiblble se ptám místní ochranky, kde ještě podtrhnu svojí hloupost, aby si snad nemysleli, že nevím o tom, že jsem vedle jak ta jedle, kde že se to jako koná?! Moje domněnky se potvrzují, musíme úplně zpět, pod úpatí lomu. Bus jede za půl hodiny. Ale venku leje od rána jako z konve a tak se raději vydáváme po svých. S mým zbídačeným vzezřením nemá dnešek asi nic společného, protože mi vzápětí zastavuje italský pick up, který si to hrne dolů. "Ciao bella" a je mi hned teplejš u srdce :)) Skáčeme s klukama na korbu a držíme se čeho dá. Felix nám sice cestou málem vypíchne oko deštníkem, ale jinak se před slejvákem chránit nelze. Situace jak vyšitá pro Vaškovo GoPro, yeah!
Slejzáme dole a je nám oznámeno, že se jede až za čtyři hodiny. Fasa! Zalejzáme do bier stanu a chvíli před bouří míříme na kolbiště. Po chvilce napětí místní borci vyráží. Je se vážně na co koukat, i když jde jen o jeden z těch primitivnějších závodů. Ale musí se jim nechat, že tihle borci rozhodně neoplývají pudem sebezáchovy a krosí to do kopce po šileným terénu raz dva. Když se tak na to koukám, pomalu ale jistě se vytrácí moje nedávná touha s endurem začít.
Den se krátí, nepřestává pršet a chlapci se snaží co to dá. Poslušně přečkáme celou slotu a vyrážíme skor na další část, která se bojuje za horších podmínek, protože už všude stojí voda. Schytám jednu milostivou pěknym šutrem a radši slejzám níž, mám se totiž poměrně ráda. A co víc, hlavně svůj foťák. Bez něj jsem jak bez ruky. Večerní finále se tak nějak uzavírá. Tentokrát jsme jako republika nic neurvali. Co se dá dělat.
Poměrně překvapení jak den v těchhle disaster podmínkách utekl, míříme zase dolů promrzlý spát. Já s Pavlem se nakonec rozhodujeme pro auto a ráno se nám potvrzuje, že jsme udělali sakra dobře. Venku leží sníh. A to je prosím třicátýho května!
Kouknem na scenérii kolem a mě hned napadaj dech beroucí záběry se sněhem. Panáčkové ale vehementně kroutí hlavama. Tak teda jedem. Kopec zážitků a skvělá nálada nás neopouští ani po příjezdu a mě už se v hlavě rodí plán na další rok. A tentokrát pěkně na celej čtyřdenní turnus se vším všudy, ale především řádně vybaven!
Das war geil. Bis bald ER!
