Nestíhám

Je ráno, můj hostitel tvrdě spí. Mám pocit, že z flámu dorazil kolem páté ráno, to vážně není moje hodina...
Nechávám na stole klíč od bytu a rychle mířím pryč. Na snídani tenhle den vážně ani nepomyslím, po včerejšku mě přešla chuť.

Venku se propínají provazy deště a kapky mě nemilosrdně strefují do tváří. Neuteče ani pět minut a ve svém nejlépe zvoleném outfitu promrzám na kost. Je čas koupit si ten zpropadený deštník, který tu ve finále stejně budu muset nechat, protože se mi nevejde do příručního zavazadla. No necestujte za půldarma!
Osm éček, hmm, nenaděláš nic. Sucho je sucho, mokro tě hold nezahřeje.

Proplétám se změtí ulic a z ničeho nic se ztrácím. Nic tu nepoznávám, mapa mi nepomáhá, vlak odjíždí za třicet minut, a já ještě ani neminula dóm, který je v blízkosti nádraží. Začínám být nervózní. Když konečně vyklouznu z pasti, ihned se lapím do nové. Zatraceně! Ve městě probíhá sváteční průvod. Všude je plno lidí. Změť hlav, rukou, batohů a deštníků mi brání jít dál. Snažím se probít vpřed, ale marně. Je čas najít jinou únikovou cestu a přestat se řídit pravidlem, že když to nejde silou, jde to daleko větší.

Vlak odjíždí za patnáct minut...

Probíhám průvodem v místě, kde není tak hustý a snažím se vypadat nenápadně. To se mi samozřejmě nepovede... No, co, to se stává i v lepších rodinách. Dostávám se, jak jinak, do další změti ulic. Proč prostě neexistuje jedna hlavní třída kroužící kolem města? Proč je všude u taliánů miliarda miniaturních domků a ulic bez čísel, krčící se bez ladu a skladu v přítmí těch ostatních? Proč tu mapy nemají víc detailů?!

Nic tu na nic nenavazuje, chodím "úspěšně" v kruhu a vrčím sama na sebe, jako kočka, která ztratila myš ze zorného pole. Ptám se kolemjdoucích svojí lámanou italštinou, nebo se o to alespoň pokouším. Na každém dalším rohu čelím rozhodnutí, zda odbočit vpravo nebo vlevo. Ztrácím čas, neschopná se včas rozhodnout.
Hysterie se mi usazuje poblíž šedé kůry mozkové a zakusuje se do ní jako hladový pes.

Do odjezdu vlaku zbývá osm minut...

VPRAVO, rozhodnu se konečně a naposled, nebo v to alespoň doufám. Vcházím na místo, které konečně rozeznávám. Jsem asi blok od nádraží. Kličkuju uměle vytvořeným parkem, uháním skrz přeplněné náměstí a nakonec dobíhám na nástupiště, které je skryté úplně vzadu. Po zaklapnutí dveří se vlak rozjíždí. No, to vám povím... to bylo zase ráno.

Dech se mi zklidňuje až po dvaceti minutách, koukám, že jsem vyšla pěkně ze cviku. Občas se vidina camina zdá tak vzdálená a nemožná. Nedosažitelná, jako kdyby šlo jen o pouhopouhý sen...

Do Pisy dorážíme kolem jedenácté. Další spoj má navázat po jedné a tak mám dostatek času objevit neobjevitelné. Nic tu totiž není, až na Pole zázraků. Fouká silný vítr, ale pohled na řeku a barevné domky, které se tísní jeden vedle druhého s téměř hmatatelnou nutností, je omračující. Řeka je kalná, zpěněná a zrádná, ale dokonale podtrhuje okolní scenérii.

Pokračuji dál a už z dálky ji vidím jak se komicky naklání nad vývěskou místní pizzerie.
Skoro jako 2v1, ne? Pole zázraků přetéká mořem turistů. Místní domorodci se určitě museli stáhnout do odlehlejších částí města. Kdo by na tohle měl nervy?!

Stovky čumilů se tu snaží vyhrát soutěž o "Nejoriginálnější fotku měsíce dubna", ale být vámi lidi, raději na ni zapointuju, kdyby jste si náhodou nebyli jistí, že je to opravdu ona. Důvěryhodnost je přeci tak důležitá.

Rychle se vytrácím, mám hlad a čas odjezdu se blíží. Společnost mi tu tvoří asi tucet bezdomovců s nevlídnými fasádami. Vlak konečně přijíždí a tak se jdu vděčně usadit. Krajina Toskánska, která se míjí za okny je zvláštní. Chvílemi tak různorodá a jiná, jakoby snad ani netvořila celkový koncept.
Trať je lemovaná tunely a tak o intimní atmošku není nouze. Naneštěstí pro mě se se mnou o kupé dělí asi šedesátiletý stařík, který je celý od drobků. Pán je zřejmě gurmán... Není nad malou svačinku než si hodíte dvacet.

A pak se to stane. Modrý záblesk světla a podivný šum. Než otočím hlavou je všechno pryč, jen ticho a tma. A tak čekám. Pět, deset, patnáct minut. A pak to přijde znova, a pro tentokrát jsem připravená. Šum doprovází podivné pleskání, jako zvuk plachty utržené ve větru. Oslňující záře ze které bolí oči a příkrov tyrkysové barvy tříštící se ve směsi hnědé a bílé.

Moře.

Je dokonalé. Divoké. Nekonečné.

Vlny se rozbíjejí o skaliska lemující pobřeží, pěna je olizuje jednu za druhou. Slunce prosvítá skrz mraky a vysílá do oken hřejivou energii. Sedím s pootevřenou pusou, fascinovaná. A v tu ránu mi zase zmizí. Čekám s nastraženýma očima, ale nic se neděje. Nakonec to už skoro vzdám, ale nezklame mě a znovu se objeví. Jen scenérie je jiná. Barevné loďky odpočívající na písečné pláži připomínají malířovu paletu barev. Voda je tu klidná a pěna se jen lehce otírá o skalnatý výběžek v dáli. Mrknu a je zase pryč. Čekám tedy na Janov. Najednou do něj vkládám nesmírné očekávání. Po prvním týdnu konečně uvidím slunce, moře a pláž, hejna kroužících racků a nebudu se muset skrývat před deštěm.

Jenže Janov je úplně jiný...

Příště si přibal mozek...

Ta pojízdná krabice na kolech se mi vůbec nelíbí, ale není zbytí. Je to přesně krásná ukázka toho, jak můžete dojet na vlastní prozíravost, když se snažíte na něčem ušetřit, byť i jen deset éček. Prokletí čecháčkové...

Sedám si úplně dozadu a v duchu naivně doufám, že budu mít víc štěstí než rozumu, a budu se moc roztahovat. Omyl. Zatraceně. Hned vedle mě se cpou dva přičmoudlí italové, kteří ne zrovna vábně voní. Asi po patnácti minutách, kdy se konečně pohybujeme vpřed... jede to vůbec nebo si o tom spíš nechávám zdát?! usíná jeden druhému na rameni a ten vlevo, začíná chrápat. Vážně sladký...

Následuje nezbytná zastávka někde u Autogrillu a jedna iniciativní ženština z osádky se mi snaží vnutit svého syna, který na ni bude čekat v místě "předávky". Vypadám opravdu tak zoufale, nebo je to tu normální?

Po skoro čtyřech hodinách dorážíme konečně do Florencie, kde začíná pršet. 

Fasa, já mám prostě kliku. Někde v žaludku mi navíc straší pocit, že teď už to nebude tak snadné. Jsem domluvená s Franceskem, který mě odkazuje na svou adresu, když konečně najdu správný autobus v městě přecpaném lidí a on mě vyzvedává na zastávce, už spolu míříme společně domů. Zprvu mne to, že spolu budeme sami v třípokojovém bytě vůbec neruší, nakonec si ale přijdu nepříjemně, není to zrovna druh lidí, jaké běžně vyhledávám a tak pro trapné chvilky nechodíme daleko. Raději se jdu projít. Vyfasuju klíč od bytu a nějaké poučky, asi snad pro případ, aby si nepřipadal provinile.

Brouzdám městem, s mapkou v ruce, která se mi pomalu rozmáčí a místo ulic a domů vnímám už jen barevné skvrny. Stmívá se a já pomalu přicházím do centra. Dóm Santa Maria del Fiore mi za tmy sebere slova. Sprachlos, slovo, které málokdy použijete v nějaké vetě. Tady se naprosto hodí. Okolí náměstí San Lorenzo je naprosto odzbrojující. Všechno dostává za tmy, nočního osvětlení a slabého deště úplně jiný rozměr. Cítím nutkavou touhu nestát tak sama a mít se s kým podělit. Cestou zpět si dopřávám pancettu obloženou mortadellou a přemýšlím o tom, co že to vlastně prodávají v Lidlu pod stejným názvem. Ještě když si teď vybavím tu nezaměnitelnou chuť, cítím nutkání zamířit zpět a jen se cpát.

Dorážím zpět a jdu rovnou spát, nestojím o žádnou konverzaci s tímhle týpkem. Mám ale nějakou těžkou hlavu a nemůžu spát. Už jen jedna noc, všechno bude okey, uklidňuju se. Ráno mě čeká další nemilé překvapí, vstávám po deváté, není kam spěchat. Dveře do jeho ložnice jsou zavřené a tak jdu prozkoumat lednici. Snažím se chovat tiše abych ho nevzbudila, ale vzápětí se ozve vrznutí dveří. 

"Děje se něco?" ptá se.

"Ahoj, hledám jen něco k jídlu než vyrazím ven."

"Já nesnídám." uzavírá.

A co jako já s tím? To jsou jako nějaký pravidla? Já nic, ty nic? Raději se obléknu, ve spěchu rozloučím a řeknu, že dnes nebudu mít moc čas a přijdu dlouho večer. Florencie je ale příliš malá a je příliš špatné počasí. Lituju, že jsem si nekoupila boty, které jsem už tolikrát míjela ve výlohách, protože už teď mám nohy zmáčené. V pasticcerii si kupuji kroasán, který tu má snad padesát jiných názvů, ale jen ne kroasán, pf..

Jako by Cornetti mohlo vylepšit i chuť, která je už tak lahodná. Bože, já chci ještě!

Sedím v parku a krmím holuby. Doufám tak trochu v duchu, že nevyfásnu pokutu, a to pěkně tučnou jako kdysi v Plzni na náměstí, kde mě strážníci - vy zrádci vlastní krve - dostatečně poučili o zákazech a vyhláškách.

"Jsou to jen holubi" řekla jsem tenkrát.

"No právě." 

Nicméně, zpět k mé ukňourané story. Přichází ke mě postarší pán a dáváme se do řeči, má příšerná italština, kdy dokresluju detaily rukama a nohama, mu vůbec nevadí. Ptá se mě zda jsem už viděla původní Florencii, která byla vybudována zcela na jiném místě, a když vrtím hlavou na znamení nevědomosti, má mě jasnou.

Prý mě tam vezme. Naivně si myslím, že jako pěšmo, když ale za chvíli stojí u vlastního auta, majáček v mojí hlavě vyvolá poplach větší než pátrání CIA po sériovým vrahovi. Ale ta blbá, jo pěkně blbá, jak vidíte sami, holka s nim do toho auta stejně vleze. Je přece neškodnej, kulhá a je mu tak sto... opět pěknej omyl.

Jakmile odbočuje z města, chce se mi zvracet a mám chuť zmlátit se do bezvědomí za vlastní pitomost. Opravdu ale zastavuje nahoře nad městem a ukazuje mi základy, který tu kdysi někdo vybudoval. Dojdeme i na vyhlídku nad městem. Je pěkná kosa a fouká šílený vítr, to mu nicméně nezabraní na mě sahat, pod záminkou, že se kryje před větrem. Tak to čekej. Rezolutně naznačuju, že se mi to nelíbí, a možná proto, že je asi o dvě hlavy menší, se vzdává.

Nabízí mi kafe na usmířenou a tak jen souhlasně zabručím. Alespoň to budu mít z krku. Proplétáme se městem a konečně zastavujeme. Vede mě ulicemi od centra města a hádejte co, zastaví se až před vlastním barákem. Co to tady s těma lidma je?! Ještě, že mám ten deštník. Mohla bych ho umlátit, kdyby nepochopil moje odmítnutí, který vyšlu vzápětí. Slíbí, že mě tedy hodí zpět do centra. Váhám, ale nakonec kejvnu.

V autě se mi omlouvá a argumentuje tím, že by to bylo dobrý. A co máš jako na mysli, dědo?

Nakonec z něj vylejzá, že si chtěl tak trochu užít, protože jsem prý moc krásná, přírodní a jiná, než všechny ty primadony co je jich v Itálii na tisíce. Zase ten hnusnej pocit, kdy mě bodne někde hluboko uvnitř, že jsem vůbec dovolila svojí pitomý naivitě nechat to zajít tak daleko. Vážně jsem si myslela, že je to bez rizika?! Vždyť je mu tak sto-padesát. Je mi vážně na nic, a ten pocit mě jen tak neopustí ani další dny.

Utíkám se schovat do nejbližší nenápadné restaurace, kde chci přijít na jiné myšlenky. To se mi podaří alespoň na chvilku. Nicméně ať se snažím sebevíc každé sousto překousat sedm-desát-krát abych zabila čas, nakonec stejně dojím. Tak ještě "dolci" paně čišník!

Odcházím s plným žaludkem a je teprve kolem čtvrté, brouzdám ještě městem, ale brzy prší jako z konve. Snažím se najít cestu k Francescovi domů, ale začíná být tma, připozdívá se, hustě leje, jsem úplně mokrá, je mi šílená zima a nakonec zjišťuju, že chodím v kruhu. V půl sedmé dorážím konečně do cíle!

Jsem vyřízená a nikdo není doma. Hodím tedy sprchu, uvařím si něco k jídlu a na devátou doráží i můj společník a vyzvídá jaký jsem měla den. Stručně vyklopím nepodstatné nesmysly a vděčně si jdu zabalit.

Kolem půlnoci, kdy už jsem si dávno popřáli dobrou noc, klepe na dveře a oznamuje mi, že jde na párty, zda se nechci přidat. Tak to čekej, já už mám půlnoc a ráno vstávám v sedm.

Čeká mě Pisa a Janov, od kterého mě všichni tak odrazovali, prý, že tam nic není. Ale já jsem prostě paličatá a navíc, tohle je v mojí režii! Tak ciao Firenze, já vděčně mizím!

---

Stejně ale budu tohle město milovat, dá vám totiž to úžasné slovo, sprachlos.