Sedám si úplně dozadu a v duchu naivně doufám, že budu mít víc štěstí než rozumu, a budu se moc roztahovat. Omyl. Zatraceně. Hned vedle mě se cpou dva přičmoudlí italové, kteří ne zrovna vábně voní. Asi po patnácti minutách, kdy se konečně pohybujeme vpřed... jede to vůbec nebo si o tom spíš nechávám zdát?! usíná jeden druhému na rameni a ten vlevo, začíná chrápat. Vážně sladký...
Následuje nezbytná zastávka někde u Autogrillu a jedna iniciativní ženština z osádky se mi snaží vnutit svého syna, který na ni bude čekat v místě "předávky". Vypadám opravdu tak zoufale, nebo je to tu normální?
Po skoro čtyřech hodinách dorážíme konečně do Florencie, kde začíná pršet.
Fasa, já mám prostě kliku. Někde v žaludku mi navíc straší pocit, že teď už to nebude tak snadné. Jsem domluvená s Franceskem, který mě odkazuje na svou adresu, když konečně najdu správný autobus v městě přecpaném lidí a on mě vyzvedává na zastávce, už spolu míříme společně domů. Zprvu mne to, že spolu budeme sami v třípokojovém bytě vůbec neruší, nakonec si ale přijdu nepříjemně, není to zrovna druh lidí, jaké běžně vyhledávám a tak pro trapné chvilky nechodíme daleko. Raději se jdu projít. Vyfasuju klíč od bytu a nějaké poučky, asi snad pro případ, aby si nepřipadal provinile.
Brouzdám městem, s mapkou v ruce, která se mi pomalu rozmáčí a místo ulic a domů vnímám už jen barevné skvrny. Stmívá se a já pomalu přicházím do centra. Dóm Santa Maria del Fiore mi za tmy sebere slova. Sprachlos, slovo, které málokdy použijete v nějaké vetě. Tady se naprosto hodí. Okolí náměstí San Lorenzo je naprosto odzbrojující. Všechno dostává za tmy, nočního osvětlení a slabého deště úplně jiný rozměr. Cítím nutkavou touhu nestát tak sama a mít se s kým podělit. Cestou zpět si dopřávám pancettu obloženou mortadellou a přemýšlím o tom, co že to vlastně prodávají v Lidlu pod stejným názvem. Ještě když si teď vybavím tu nezaměnitelnou chuť, cítím nutkání zamířit zpět a jen se cpát.
Dorážím zpět a jdu rovnou spát, nestojím o žádnou konverzaci s tímhle týpkem. Mám ale nějakou těžkou hlavu a nemůžu spát. Už jen jedna noc, všechno bude okey, uklidňuju se. Ráno mě čeká další nemilé překvapí, vstávám po deváté, není kam spěchat. Dveře do jeho ložnice jsou zavřené a tak jdu prozkoumat lednici. Snažím se chovat tiše abych ho nevzbudila, ale vzápětí se ozve vrznutí dveří.
"Děje se něco?" ptá se.
"Ahoj, hledám jen něco k jídlu než vyrazím ven."
"Já nesnídám." uzavírá.
A co jako já s tím? To jsou jako nějaký pravidla? Já nic, ty nic? Raději se obléknu, ve spěchu rozloučím a řeknu, že dnes nebudu mít moc čas a přijdu dlouho večer. Florencie je ale příliš malá a je příliš špatné počasí. Lituju, že jsem si nekoupila boty, které jsem už tolikrát míjela ve výlohách, protože už teď mám nohy zmáčené. V pasticcerii si kupuji kroasán, který tu má snad padesát jiných názvů, ale jen ne kroasán, pf..
Jako by Cornetti mohlo vylepšit i chuť, která je už tak lahodná. Bože, já chci ještě!
Sedím v parku a krmím holuby. Doufám tak trochu v duchu, že nevyfásnu pokutu, a to pěkně tučnou jako kdysi v Plzni na náměstí, kde mě strážníci - vy zrádci vlastní krve - dostatečně poučili o zákazech a vyhláškách.
"Jsou to jen holubi" řekla jsem tenkrát.
"No právě."
Nicméně, zpět k mé ukňourané story. Přichází ke mě postarší pán a dáváme se do řeči, má příšerná italština, kdy dokresluju detaily rukama a nohama, mu vůbec nevadí. Ptá se mě zda jsem už viděla původní Florencii, která byla vybudována zcela na jiném místě, a když vrtím hlavou na znamení nevědomosti, má mě jasnou.
Prý mě tam vezme. Naivně si myslím, že jako pěšmo, když ale za chvíli stojí u vlastního auta, majáček v mojí hlavě vyvolá poplach větší než pátrání CIA po sériovým vrahovi. Ale ta blbá, jo pěkně blbá, jak vidíte sami, holka s nim do toho auta stejně vleze. Je přece neškodnej, kulhá a je mu tak sto... opět pěknej omyl.
Jakmile odbočuje z města, chce se mi zvracet a mám chuť zmlátit se do bezvědomí za vlastní pitomost. Opravdu ale zastavuje nahoře nad městem a ukazuje mi základy, který tu kdysi někdo vybudoval. Dojdeme i na vyhlídku nad městem. Je pěkná kosa a fouká šílený vítr, to mu nicméně nezabraní na mě sahat, pod záminkou, že se kryje před větrem. Tak to čekej. Rezolutně naznačuju, že se mi to nelíbí, a možná proto, že je asi o dvě hlavy menší, se vzdává.
Nabízí mi kafe na usmířenou a tak jen souhlasně zabručím. Alespoň to budu mít z krku. Proplétáme se městem a konečně zastavujeme. Vede mě ulicemi od centra města a hádejte co, zastaví se až před vlastním barákem. Co to tady s těma lidma je?! Ještě, že mám ten deštník. Mohla bych ho umlátit, kdyby nepochopil moje odmítnutí, který vyšlu vzápětí. Slíbí, že mě tedy hodí zpět do centra. Váhám, ale nakonec kejvnu.
V autě se mi omlouvá a argumentuje tím, že by to bylo dobrý. A co máš jako na mysli, dědo?
Nakonec z něj vylejzá, že si chtěl tak trochu užít, protože jsem prý moc krásná, přírodní a jiná, než všechny ty primadony co je jich v Itálii na tisíce. Zase ten hnusnej pocit, kdy mě bodne někde hluboko uvnitř, že jsem vůbec dovolila svojí pitomý naivitě nechat to zajít tak daleko. Vážně jsem si myslela, že je to bez rizika?! Vždyť je mu tak sto-padesát. Je mi vážně na nic, a ten pocit mě jen tak neopustí ani další dny.
Utíkám se schovat do nejbližší nenápadné restaurace, kde chci přijít na jiné myšlenky. To se mi podaří alespoň na chvilku. Nicméně ať se snažím sebevíc každé sousto překousat sedm-desát-krát abych zabila čas, nakonec stejně dojím. Tak ještě "dolci" paně čišník!
Odcházím s plným žaludkem a je teprve kolem čtvrté, brouzdám ještě městem, ale brzy prší jako z konve. Snažím se najít cestu k Francescovi domů, ale začíná být tma, připozdívá se, hustě leje, jsem úplně mokrá, je mi šílená zima a nakonec zjišťuju, že chodím v kruhu. V půl sedmé dorážím konečně do cíle!
Jsem vyřízená a nikdo není doma. Hodím tedy sprchu, uvařím si něco k jídlu a na devátou doráží i můj společník a vyzvídá jaký jsem měla den. Stručně vyklopím nepodstatné nesmysly a vděčně si jdu zabalit.
Kolem půlnoci, kdy už jsem si dávno popřáli dobrou noc, klepe na dveře a oznamuje mi, že jde na párty, zda se nechci přidat. Tak to čekej, já už mám půlnoc a ráno vstávám v sedm.
Čeká mě Pisa a Janov, od kterého mě všichni tak odrazovali, prý, že tam nic není. Ale já jsem prostě paličatá a navíc, tohle je v mojí režii! Tak ciao Firenze, já vděčně mizím!
---
Stejně ale budu tohle město milovat, dá vám totiž to úžasné slovo, sprachlos.
No comments:
Post a Comment