Něvěříte? No, jak myslíš..
Na poutnících je úžasných spoustu věcí, ale hlavně to, že každé ráno všichni vypadají stejně.. Rozespalí, unavení, rozbolavění, potřebují každé ráno dostat náboj, který je bude pohánět dál. Pro někoho je to víra, pro někoho úsměv věnovaný kolemjdoucím, vzpomínky na rodinu, přátele či partnera, nebo jen, jak je tu ostatně zvykem pozdrav na cestu - "Buen camino".
Partner mi tehdy napsal, že podnikám něco co je přílišným sebemrskačstvím, ale víte, není to pravda. Nikdo vás nenutí. Kdo říká, že se máte řídit průvodci, kteří jsou nejlépe prodávaným doplňkem na poutním trhu? Kdo říká, že musíte následovat přátele, kteří chtějí jít až do další vesnice? Kdo říká, že musíte být do tří týdnů doma? Že musíte za den ujít třicet-pět kilometrů? Cesta je jen o vás. O nikom jiném. Může trvat týdny, ale i měsíce či roky, je naším vlastním soukromým světem, utrpením, zkušeností, poznáním, a nejen tím..
Poslouchat sám sebe, to je pravidlo pouti, nenásledovat ostatní, protože to znamená hnát se za přeludy našich vlastních životů. A proto tady přece nikdo nejsme. Ale to vám dojde samo.. každý další ušlý kilometr se vám dostane pod kůži, postupně se stane vaší novou realitou, dimenzí, novým rozměrem, který se už nevytratí.. a budou chvíle kdy si budete přát "zase žít".
Bolest je součástí cesty, toho, koho vyřadí ze hry nepokoří, není to hra na život a na smrt, i když to někteří přehánějí. Je třeba znát míru, kterou není nutné překročit. Je třeba uvažovat. Přemýšlet..
Potkali jsme ženu, která sotva došla do vesnice, kde jsme zůstali i my. Měla toho až do.. kožený kabely. Sotva popadala dech, měla bolesti a sotva se belhala vpřed. Když se jí pak někdo zeptal, proč ušla tolik (dalo to dohromady pěta-čtyřicet km!), řekla, že to prostě cítila.. No dobře zlato, ale my to chcem přežít..
Berte to zodpovědně, u tohohle bodu to má začít a má to u něj i skončit. Je vidět, že to někteří lidé ale zdaleka nepochopili, mý nový přátelé nevyjímaje. Víte, já na party moc nejsem a chlast, ten jde taky mimo mě. Ale každej to děláme pro sebe, podle vlastního uvážení. Takže, jak je libo!
Nesuďte nikoho, není vám to souzeno..
Tenhle den se belháme se Sannou vpřed, Matevž se zkrášluje, no chlapi.. znáte to.
Brouzdáme se přes zasypaný důl, prach je všude. Stará továrna zírá do všedního rána jako bezdomovec připravený o poslední výtisk včerejších novin. Stojíme tam pěknou chvilku, vlastně to možná nestojí za pohled, ale stejně to uděláme. V prachu pozoruju stopy ptáků. Život má tolik podob.. Stoupáme dál, i když to podle plánku vypadalo na rovinku. Proč teda klejem, hergot?! Je to pěkná fuška. Vzápětí nás dohání Matevž, jdeme spolu, slova plynou a najednou se mi nějak ztratí. Trochu přidám do kroku a pak mám asi hodinku, možná dvě.. dobře, možná jsem spíš popoběhla, náskok. Začne mě píchat v kotníku. No to brzo! Míjím restauraci, ale nenajím se tu, jdu se jen převléct na toalety, slunce pálí a já už jsem zpocená jako jezevec. V tom našem absurdistánu by vás za tohle ukamenovali. Tady se na vás usmějí a mávají razítkem. Tak dík!
Jdu cestou necestou, kochám se krajinou a je mi do breku. Je to vážně nádhera. Potkávám chlapíka, který na mě spustí lámanou španělštinou. Nerozumím ani fň, ale poslušně kývu. A víš co? Ukazuje mi zkratku! Nakonec zjišťuju, že to byla i lepší cesta. Dopřeju si dvacet u studánky a valím zase vzhůru, je tu schodů jak na plzeňskou věž, a tak když zahlédnu původní cestu, která je teď smyslně převedená do nové oficiální trasy, nezaváhám. Ty blbe.. za pár minut se málem zřítím asi tak z dvaceti-metrového srázu jen kvůli vlastní blbosti.
Sedím na zadku, koukám dolů a přemýšlím jestli by mi to za to stálo. Pak potkávám Věru a už se tomu jen smějeme. Ostatně, smát se cizí hlouposti je vždycky lepší než si nadávat za tu vlastní..
Je z Düsseldorfu, a je jí čtyřicet. Nevěřícně na ní zírám, tipla bych jí osma-dvacet. Je to jako kdyby jsme se znali roky. Máme pořád o čem mluvit, ještě než dorážíme do Pamplony, kterou každý od Saint Jean tolik vyhlíží, překvapí mě otázkou: "Chtěla by jsi mít někdy děti?"
Víte, camino je zvláštní. Vždycky vás překvapí, a na to si nejde zvyknout, i když si to podvědomě myslíte. Je to jakoby se vaše problémy samovolně řešily aniž by jste si to uvědomovali. Ona byla úžasná, tak pozitivní a přesto vám tohle naznačí, že má rány, které pálí, které přicházejí s věkem, zkušeností, nebo s putováním. Protože cesta je hlavně o otázkách, poznávání a nacházení.
V Pamploně ji opouštím jen velice nerada. Padá na mě únava a kotník mě trápí tak, že myslím, že ani nedojdu. Jsem na dně. Poposedávám každých pár set metrů. Když v sobě zlomím i poslední rezervy uslyším někoho křičet: "Buen camino chicha, buen camino!"
Je to asi osmdesátiletý stařík, směje se na mě a mává a neustále křičí: "Buen camino! Buen camino chicha!" Je to jako znamení, a já najednou cítím takový zvláštní pocit uvnitř, příjemné teplo lidské dobroty, která vás zahřeje u srdce a pohladí po duši. Krizi překonám a za největšího horka se šinu belhavým krokem další tři kilometry. Čeká mě vyprahlý úsek a došla mi voda, opět na mě padá tíživé závaží beznaděje, ale zahlédnu věžičku kostela a uvěřím, že i nemožné se dá dokázat.
Potkávám tu Vlada s Matúšem a jsem šťastná jako blecha, vždyť ona je ta naše čeština tak krásná. No.. však by mohli vyprávět jak vypadá to české štěstí... Ten den jsou mým neuhasínajícím sluncem.
Dám si s nimi oběd, odpočinu si a dopřeju si sprchu.
A na chvilku opět uvěřím, že ráj existuje.
Já na peklo totiž stejně nevěřím..
