Ospale se povaluju ve spacáku na podlaze a dívám se skrz okno ven.
Jsem ve Španělsku. Přešla jsem Pyreneje...
Nechce se mi vstávat, chci si vychutnat ten opojný pocit vítězství a hrdosti, jaký jsem neměla už dlouho. Je mi teplo a tak se jen nerada po deseti minutách vyhrabu na nohy a začnu pakovat na cestu.
Včera dalo slovo slovo a já se mám s ostatními setkat v parku. Mží, já nemám pláštěnku a nikdo tu není. Čekám pět, deset, patnáct minut... okej, vzdychnu zklalamaně, čeká mě první osamělý den.
Loudavě se šourám pryč, ale pak zaslechnu volání. Konečně!
Vidím to jako dneska, kdy stojíme na cestě, vedle cedule s mílovníkem. Sedm-set-osmdesát kilometrů.. To nikdy nedokážu, dojde mi.. Proč jsem vůbec tady? Vždyť já chození moc nemusím?!
Je deštivo, a je mi zima. Vyplácám na sebe poslední teplý vrstvy oblečení, prakticky jen proto, aby mi vzápětí bylo zase horko. V prním obchodě nakupujeme potraviny na cestu. Posnídáme tu a potkáváme jednoho z mnoha dalších poutníků. Ale chyba lávky.. Za chvíli přichází a všechny překvapí..
"Kam jdete?"
"Přesně tam, kam ty, kámo" vypálí kdosi, protože to považuje za největší blbost.
"Já ale dneska skončil, jedu domů.."
"Cože?" vypadne z nás dohromady naráz.
"No, jasně. Skončil jsem GR 11, jdu od Gibraltaru. Kam jdete vy všichni??!"
"Jsme na Svatojakubský cestě." Odpovídá kdosi a my všichni automaticky kejváme hlavama protože víme, že tohle vysvětlení naprosto stačí a obsáhne vše.
"Na Svatojakubský cestě? Co to je??"
Uznávám, museli jsme vypadat jako idioty, už jen při představě, jak jsme na něj v tu chvíli zírali.
Po zmateným mrkání a přiblblejch výrazech to někdo zkouší s tím chudákem polopatě.
"Jdeme do Compostely, co na tom prosim tě nechápeš? Poutní cesta, hůlky, bágl, šlapeme pěšky. Proto ty mušle a všechny serepetičky okolo. Jdem z Francie. Ty si na cestě asi hodně dlouho když jsi o tom nikdy neslyšel.."
"Z Francie? To zní.. wow, jak je to daleko?"
"Ještě 780 km po silnici, ale ve skutečnosti kolem 760 km poutní cestou."
"A můžu jít s váma?"
"Cože?? Heh, tohle je tak na měsíc."
"Aha, tak to ne. Já už jsem měsíc a půl strávil na GR, ale třeba jindy. Mějte se! A šťastnou cestu!"
Tak třeba jindy? Zdá se mi to, nebo tu potkáváme samý blázny, jako jsme my..?
Šlapeme dál. Cesta vede skrz lesy, přes pole a podél silnic. Potkáváme opuštěný vesnice i vylidněnou krajinu. Já jdu se Sannou a Matevžeme necháváme někde vzadu. Ženský si hold potřebujou podrbat.. což každopádně chlapi taky, jen něco jinýho..
Funíme do kopců a klejeme, protože profil dnešní etapy sliboval jen převážný klesání z devíti-set do čtyř-set-padesáti.. Potkáváme spousty cyklistů, kteří mi začínaj vadit. Nejsme zjevně jediný, který mají problém v terénu. Jen se přitom netváříme tak stupidně a nenamlouváme si, že dalších deset cenťáků ještě vyjedeme. Ono to totiž občas nejde.. jenže se slovem NEJDE se tu každej snaží vyrovnat po svým, věřte mi..
Po proklatě krutým stoupání v oblasti, kde je terén jak z prvotřídního období Křídy, dorážíme na kopec a dopřáváme si snack brake. Podíváme se na sebe, totálně vyřízené, zpocené a vyprskneme smíchy. Už abysme byli v Santiagu..
Pak ještě nepříjemný klesání dolů, po něčem co vypadá jako skály rozstřílený na cucky dynamitem a když si ani pak nezlomíme nohy na desetkrát, vítězoslavně dorážíme do dnešního konce.
Máme za sebou asi dvacet-pět kilometrů. Tělo nás bolí jak po stovce. Je to tím, že nejsme zvyklý..
To, že si ani za čtrnáct dní, natož tři týdny nezvyknu ani pak, mě v tu chvíli vůbec nenapadne.
Potkáváme ženskou, která nám nabízí ubytování u ní doma. Díky zlato, ale patnáct éček na osobu je pro poutníka vážně trochu přes rámec možností.. Albergue je za šest euro, tak shazuju bágl a pak si tak hodinu vrním ve sprše a čekám, až bolest trochu povolí.
Je tu mraky zajímavejch lidí. Tak třeba Claire je vlámka, která neumí asi dvacet slov anglicky, ale za to umí perfektně španělsky. Učí dětský akrobaty ve známým francouzským cirkusu. Sanne a Dirk jsou bez práce, jsou na cestě z prapodivných důvodů, a svým způsobem jsou pochibní i jako lidský existence. Na druhou stranu moc fajn.
Shrbená postava, která vzpáětí bez dechu doráží je postarší paní, nebo respektive to, co z ní zbylo. Prý dnes vyrazila ze St. Jean. To je ale kolem padesáti-tří kiláků?! Prej cejtila, že to tak má bejt. Shlídnu jí mrknutím oka a v duchu si řeknu, jestli jí to za to fakt stálo. Její skučení mě pak budí celou noc..
Víte, poutníci jsou někdy opravdu divní.. Přesto přezevšechno vás camino naučí jednu věc perfektně.
A to, že nikdy nesuďte knihu jen podle obalu.. (Matevž je ale přece jen exhibicionista.. :))
No comments:
Post a Comment