Jak se do lesa volá ...

Hned po probuzení mi v hlavě víří myšlenka s vidinou společného pochodu, který zahrnuje všechny mé staré známé. To, že tenhle den bude něčím výjimečným mi mělo dojít už dávno. Ostatně na caminu je každý den něčím zvláštní a výjimečný. Jen nám to zatím zcela nedochází..

Ráno se scházíme ještě za šera a míříme společně za vytouženým cílem. Nikdo neví kam nás dnes nohy zanesou, ale jisté je, že chceme alespoň tentokrát zůstat pospolu. Míjíme Cirauqui, kde pravděpodobně zůstali Matůš s Lubošem o den dřív. Nabíráme si vodu a sestupujeme dolů mezi honosnými domky, které určitě nevolají po celosvětové krizi. Kousek za městem potkávám nečekaně někoho, v koho už jsem ani nedoufala. Švéd, jehož jméno jsem už bohužel zapomněla, býval v doprovodu mladé krásné černošské dívky. Ta jeho rámě ale už nezdobí. Potkala jsem je den předem, než jsem započala svoji vlastní pouť. Nastoupili v průběhu cesty do vlaku, který mířil z Bayonne do Saint Jean Pied de Port. Ona byla krásná, on vysoký a bylo záhadou, kde k sobě přišli. Pamatuji si jen, že už tenkrát jsem si pomyslela, že jsou oba velice inteligentní a kultivovaní, o čemž svědčil jejich rozhovor brilantní angličtinou. Bylo mi z toho trochu do breku.. ale čert to vem.. taky se do toho dostanu. 

Dopřává si lehkou snídani mezi poli, s holí opřenou o batoh. Pozdravím, popřeju mu šťastnou cestu a mířím dál. Jeho sedmimílové boty mě ale vzápětí rychle dohánějí a navážeme na nenucený rozhovor. Skončíme u kávy v další vesnici. Vypráví mi o své lékařské kariéře, studiích a průzkumech, kterým se věnoval posledních pár let. Jedno z posledních témat je opravdu zajímavé. Vypráví mi, jak si sám na vlastní kůži vyzkoušel "fasting diet", očistnou dietu, kdy jste jen na vodě a nejíte prakticky žádné jídlo či ovoce, které je tvořeno tuhou složkou. Účelem může být hubnutí či jen pročištění organismu od škodlivin, které se v něm ukládají. Kdysi dávno se mnoho lidí na caminu řídilo stejným heslem a celou pouť absolvovali, držíce půst.

Díky bohu, že v posledních letech se najde jen málo těch, kteří chtějí něco takového podstupovat.

Příjemná chvilka končí, je čas jít dál. Rychlé rozloučení a vyrážíme dál. V tu dobu se ke mě už přidali Sanne, Matevž, Diana a Rijeka. Juan nikdy není. Naposledy jsme se viděli v letadle, protože poslední dny mi stále unikal a nedal mi šanci nechat se vést. Zůstala jsem v tom sama, na vlastní triko a možná je to tak lepší... přemýšlím nahlas.

Ujdeme sotva pár kroků a narážíme na zástup lidí, stojících v cestě, která se vine ven z vesnice. O co jde, není na první pohled zřejmé, protože se shlukli okolo člověka, který to celé zapříčinil.

Zahlédnu pár známých a jdu se jich zeptat. Při výstupu do kopce se dav pomalu rozestoupí a já zamrznu na místě, protože ten batoh na první pohled poznám i ve spánku. Mé jediné spojení s domovem, jediné vlákno, které mě pojilo s mým starým životem. Má jediná možnost jak se vrátit domů.

Juan leží přesně uprostřed cesty. Batoh hozený na zem, stranou od lidí. 

Je přikrytý dekou a nehýbe se. Někdo zavolal sanitku. Nic se neděje, jako kdyby se čas zastavil. Stojím na místě neschopná slova. Do očí se mi derou slzy, hysterie vybublává na povrch. Cítím se naprosto bezmocná, sama a ztracená. Klekám si k němu a prosím ho aby semnou mluvil, alespoň jediné slovo, aby řekl, že vše bude zase dobré, že se to nějak vyřeší.

Vzpomenu si, jak mi vyprávěl, že má rakovinu, proto prý nosí speciální gumový náramek na pravé ruce. Když konečně zahlédnu někoho od záchranky, ihned se rozběhnu vstříc a snažím se upozornit na tenhle důležitý fakt. K mému zděšení mi vůbec nerozumí. Nemluví anglicky. Opět mě zaplavuje vlna hysterie a zoufalství, která mě skoro udolá. Zoufale se snažím vysvětlit, o co mi jde. Nakonec mě snad pochopili. Zůstáváme sami, sanitka odjíždí, dav se rozešel. Nevím co semnou bude, co bych měla udělat..

Přátelé mě drží a ptají se, co bude dál. Jak to mám vědět?!

Sbírám své věci a pokračuji dál, hlavou mi víří stovky myšlenek a výčitek. Jdu sama, stranou od lidí, nechci s nikým mluvit. Nevím jak ospravedlnit své jednání. Když už se za úmorného vedra vleču bez chvilky oddechu rozpálenou krajinou, uvědomím si, že na mě někdo rozmlouvá. Otočím se a vidím neuvěřitelně krásného chlapa s jiskrou v oku a božským úsměvem. Já, špinavá, upocená a zoufalá ihned zapochybuji, že vůbec mluví na mě a rozejdu se dál. Po třetím zavolání mi dochází, že jsem se opravdu asi nemýlila. 

Míjíme stánek s občerstvením a v další vesnici, Lorca, si dopřáváme oddychu. Patty se semnou loučí a políbí mě. S úsměvem na rtech mi zamává a jde dál. Stojím jak přikovaná a dívám se za ním. Jsou věci, které občas nemáte šanci pochopit, ale to nezabrání tomu, že jsou přeci krásné. Po chvilce mne dohánějí mý staří známí a probíráme jaký jsme měli den, a co dál. Jsem plná energie a radosti, že skoro utíkám dolů z kopce.

Následuje úmorné vedro a cesty kroutící se všemi směry mezi poli. Vzduch by se dal krájet a v momentě kdy se mi rozbíjí kamel bag mám dost. Nechci sebou vláčet flašky s vodou. Je to naprosto nepraktická a špatně skladná věc.

Suneme se dál. V další vesnici, Villatuertě potkáváme kluka co připravuje džus z čerstvého ovoce. Jde o citrony a pomeranče. Tomu se říká přivýdělek pánové. Jeden kalíšek co by dětská party za 1,5 eura. Pokračujeme dál a prakticky jen proběhneme do Estelly. Většina tu zůstává, protože za sotva dýchatelné atmosféry okolního vzduchu, kdy se jen kůže barví do sytě červené, o plících ani nemluvě, je nejvyšším šílenstvím vyrazit někam dál.

Jenže jak už to tak bývá, víc hlav, víc ví. A pokud jde o ženské.. no jeje, ty jejich božové nápady… Já a Rijeka chceme zamířit dál. Pomýšlíme přinejmenším na Villamayor de Monjardín. Je kolem 2 a mě volá anglicky mluvící doktorka, že Juan je v pořádku a rozhodl se pokračovat. Asi 10 minut protestuje proti podepsanému reverzu, ale nakonec rezignuje a řekne, že se jí to nestalo poprvé. Prý na něj mám dávat pozor a píchat mu injekce.

V tenhle moment se obrací žaludek mě. Je mi jasné, že zdaleka netuší, jaké následky a už vůbec pocity to ve mně zanechává a zanechá, ale už tenkrát protestuju a snažím se jí vysvětlit, že jsme tu každý za sebe. Nejsem zlá, ale je načase uvědomit si, které kameny je třeba z kapes vyhodit, aby vás nestáhli do vody a vy se neutopili. Hodnou chvilku bojuju sama se sebou, ale pak si připomínám, jak to vypadalo doteď. Slova, sliby, které nebyly nikdy dodrženy. A samota a strach, který mě sžíral, když jsem se musela zničehonic spolehnout sama na sebe. Rozhodla jsem se správně.

Dopřejeme si něco k jídlu a vydáváme se dál. Míjíme Irache, jednu z proslulých zastávek téhle pouti. Je tu místní klášter, který je známý díky tomu, že na jeho zdech je vytesaná fontána. Z jednoho kohoutku teče voda a z druhého červené víno.

Na tenhle moment se mnoho poutníků těší jak děti na novou hračku, ale já se nedočkám. Z jednoho prostého rozmaru, který pouti kraluje posledních pár let, a to, že cesty mívají zničehonic více variací a stáčí se podivnými směry, i já se na základě špatného rozhodnutí vydávám vpravo, namísto vlevo a klášter odbočkou obcházím. Míjíme tří-hvězdičkový hotel a Rijeka se najednou rozhoduje zůstat. Za touhle na první pohled neopodstatněnou umíněností je něco mnohem víc, a já nejsem hloupá. Rychle si dám dohromady dvě a dvě, a mám jasno. Neprotestuji, jen si o ní pomyslím své.

Jdu dál, nepotkám ani nohu, ani živáčka. Mám posledních pár kapek vody, jdu sama vyprahlým spáleništěm, které kdysi představovalo les. Vítr se líně povaluje na větvích a není slyšet nic než podivný šustot stromů a větví. Neustále se otáčím. Jsem úplně sama a srdce mám v hrdle. Myslím na hady, zloděje a maniaky, kteří se potloukají po zpustlých místech a děsí jiné k smrti. Přecházím silnici a narážím na zjevení, v které jsem ani nedoufala. Fontána se studenou vodou, dopřávám si tu dlouhou chvilku, ale slunce vystoupilo vysoko a sotva jsem schopná jít dál.

Nezbývá než vydržet, bez jídla a v tomhle rozpoložení nechci nikdy zůstávat sama a usínat “in the middle of nowhere“. Za kopcem uvidíme vesnici a skoro běžím, když mi následně dochází, že v cíli ještě zdaleka nejsem, mám na pokraji slz.

Usedám na lavičku a rozbaluju rozteklou čokoládu. Lízám ji jako pes z alobalu, ale je mi to úplně volný. Dodá mi energii se vzpamatovat. Opírám se o zeď a hledím do dálky.

Slyším něčí hlas a otáčím se. Místní domorodkyně zalévá na balkoně kytky a mává na mě.

Její španělštině nerozumím, ale gestikuluje a znamená to něco jako „najez se, napij a za chvíli jsi tam, to zvládneš“. O deset minut později přichází se svačinou. Vděčností pláču a tisknu jí ruku. “Muchas gracias!“

Vysvětluje mi, že mi chybí už jen 1,5 km do strmého kopce a budu ve vytouženém cíli. Plahočím se tedy vzhůru a do třiceti minut docházím právě, když odbíjí pátá. Po devíti hodinách cesty jsem konečně v cíli. Sedm euro, které hodím hospitaleros s vděkem, mě netrápí. Mám kde spát, kde se umýt a co sníst. Když mě vede do poslední komůrky, úplně na vršku, neskrývám své překvapení, když na posteli vidím rozvaleného Matůše s Lubošem. O půl hodiny déle doráží i sanitka s Juanem a za ní v závěsu i Rijeka, která se nakonec rozhodla jít dál.

Nechávám je ať si to vyřeší sami. Dopřeju si horkou sprchu a rozmlouvám s kluky o posledních dnech. Domlouváme se, že na zítří vyrazíme spolu, ještě za tmy.

Venku se rozvalím v plavkách a užívám si pocitu volnosti, který se nakonec přece jen dostaví. Neexistuje milejší překvapení, než pohled, který mě z rohu po očku sleduje. Není to nikdy jiný než Patty.

Ten večer usínám dřív než stačím ulehnout na tvrdou postel. A můžu vám říct, to byl teda Den!