Před tím než zhasnu svíčku, předtím než otočím list…

Nacházím světlo v naprosté tmě. Plameny svíček mlsně olizující svůj vlastní stín …

Můj čas se blíží, tiká kdesi v zákoutí mé mysli, mého vlastního svědomí a vědomí s neodbytností věcí, které se mají a musejí stát. Nikdy by mne nenapadlo, že o tom budu tak přemýšlet. Nikdy by mne nenapadlo, že bude tak těžké odejít.

Jak se vždy sloučí nemožné s možným. Stejně jako radost se smutkem. Odhodlání se strachem. Sladké s hořkým.

Tak tu tak sedím a dny rychle ubíhají. Můj čas se krátí a mě se čím dál tím víc nechce jít.
Všeho se vzdát a znovu bojovat. Za jiné pravdy, lepší zítřky, za sebe samou.

A když tě tak pozoruji ve světle svíček, dochází mi, že i tebe budu strašně moc postrádat.

Byl jsi můj první byt, mé přístřeší, můj úkryt a můj svět.

A já tě teď nechávám za sebou. Stejně jako práci, přátele a zázemí, které se mi povedlo vybudovat. Tak mi drž palce příteli, protože já začínám opět znovu, pěkně od píky.
A zda je to správné ukáže až čas.